Kdo odvalil ten kámen?

 

                                                                       Prolog

 

         Tato studie je - v některých směrech - neobvyklá  a provokativní a proto se autor domnívá že je vhodné, aby stručně  vysvětlil, jak se stalo že tato kniha dostala formu jakou má. V určitém smyslu ani jinou dostat nemohla - protože je  vlastně doznáním - je to vnitřní povídka člověka, který měl původně  v úmyslu napsat jednu knihu a shledal že je nucený - prostou silou  okolností, napsat knihu zcela jinou.  Není to tím, že by se sama fakta změnila, protože ta jsou zapsána nesmazatelně na pomnících a stránkách lidské historie. Ale  výklad, který měl být položený na fakta, se poněkud změnil. Tak  nějak se změnila perspektiva - ne náhle, jakoby zábleskem vnitřního  poznání, ale pomalu, takřka nepozorovatelně, tvrdošíjností faktů  samých. Tato kniha, jak byla původně naplánovaná, zůstala vysoká  a suchá jako bárky na Temži, když vyplouvají aby pozdravily  přicházející moře. Autor jednoho dne zjistil, že nejenom nemůže  napsat tu knihu jak ji kdysi v mysli počal, ale že by ji nenapsal,  i kdyby mohl! Napsat povídku o té změně a podat pro ní důvody, je  hlavním účelem následujících stránek.

 

                                                                            1.

                                  Kniha, která odmítla být napsána.

 

     Věřím, že by se mnoho spisovatelů přiznalo, že mají schovaný - někde v jejich nejtajnější zásuvce - hrubý náčrt knihy, která, ať  už z jakéhokoliv důvodu,  nikdy nespatří světlo světa.... Většinou je  to Čas - ten bělovlasý delikvent - který umístí své veto na slíbený úkol. Ten hrubý náčrt je napsán v okamžiku nadšení a vznášejícího  se vidění; chviličku na něm pracujeme a pak je odložen na stranu  pro nějaké volnější "zítra," které nikdy nepříjde. Jiné a mnohem nutnější povinnosti se protlačí navrch - setkání a různé odpovědnosti se znásobí - a ten drahocenný náčrtek  sklouzne dále  a hlouběji do své finální schovávačky. A tak léta plynou až jednoho dne se autor probudí k poznání, že ať už jeho druhé úspěchy byly  jakékoliv - tato kniha napsaná nikdy nebude...  Ale tento případ byl  zcela odlišný....

        Nebylo to tím, že by scházela inspirace, nebo že by to volné "zítra" nepřišlo.  Bylo to spíše tím, že když se inspirace dostavila, vedla do nových a neočekávaných směrů. Bylo to, jako  když člověk vykročí na cestu aby prošel lesem po velmi známé cestě, a pojednou vyjde tam, kde nikdy nečekal!  Bod vstupu byl ten stejný - byl to bod výstupu, který se změnil.... Dovolte mi vysvětlit co  tím myslím. Když jsem, jako mladý muž počal vážněji studovat život Krista, činil jsem tak s velmi rozhodným pocitem že, smím-li to tak říci, Jeho historie ležela na velmi nejistých základech.

       Když se vrátíte zpět ve své představě do pozdních  devadesátých let minulého století, shledáte že převládající  intelektuální postoj té doby, byl klíčem pro většinu mých myšlenek. Je pravda že ten absurdní kult, který popíral dokonce i historickou existenci Ježíše, už neměl žádný vliv. Avšak práce vyšších kritiků - hlavně německých kritiků - úspěšně zavedla převládající dojem  mezi studenty, že ta část,  která nám říká o Jeho životě a smrti je velmi nespolehlivá. Že ten jeden záznam z těch čtyř, byl dokonalou  apologetikou napsanou mnoho let - možná desetiletí po tom, co ta  první generace zemřela... Jako většina mladých lidí zahloubaných v jiných věcech, jsem neměl nic, čím bych si ověřil a nebo utvořil nezávislý úsudek  o těchto prohlášeních ale už ta skutečnost, že téměř každé slovíčko evangelia bylo předmětem dohadování a rozporů, zabarvila převážně myšlenky té doby.

 

 

 

        Domnívám se, že bych jen velmi obtížně mohl  uniknout jejich vlivu.... existoval však jeden aspekt, který se mne  dotknul velmi blízko. Už jsem počal v té době mít hluboký zájem o fyziku. Člověk nemusel studovat příliš dlouho než objevil, že  vědecká myšlenka je tvrdohlavě - dokonce dogmaticky - v opozici  k zázračným prvkům evangelií. Velmi často těch pár věcí, které textuální kritika ponechala, převzala věda a totálně je podkopala.

       Já osobně jsem nedával stejnou váhu k závěrům textuálních  kritiků, jako k té základní podstatě všeho "zázračného."  Domníval  jsem se že dokumentární kritika se mýlit může, zatím co zákony vesmíru přece nepůjdou proti sobě tak zcela svévolně a nelogicky. To se zdálo být velmi nepravděpodobné. Cožpak Huxley sám neprohlásil že "zázraky se nedějí," a Matthew Arnold se svým  slavným evangeliem "Sweet Reasonableness" nestrávil dlouhý čas pokusem vyvinout Křesťanství bez zázraků?

       Ovšem pro osobu Ježíše Krista jsem měl hluboký, dokonce uctivý pocit. Zdál se mi být téměř legendární osobou čistoty a šlechetného mužství. Hrubé slovo o Něm, nebo pojímání Jej lehce se mne vždy silně dotknulo. Jsem si vědom toho, jak daleko je tento postoj od plně dogmatického Křesťanství - ale je to poctivé  přiznání, jak to alespoň jeden mladý student cítil - v těch letech  formování - když povrchní věci často zakrývaly hlubší a mnohem trvalejší reality, které ležely hlouběji....  Bylo to asi v tomto  čase - více kvůli mému klidu mysli, než kvůli publicitě - kdy jsem  dostal nápad napsat krátký monograf na to, co se mi zdálo být vrcholně důležitou a kritickou fází v životě Ježíše Krista - posledních sedm dní - i když jsem později poznal, že dny těsně po  Ukřižování jsou právě tak důležité. Titul, který jsem vybral byl "Jesus,  the Last Phase," úmyslná připomínka na slavnou historickou  studii, od Lord Rosebery-ho.

 Rozhodl jsem se pro posledních sedm dní života Ježíše z  následujících důvodů:

 1) Toto období se zdálo být pozoruhodně nezatížené zázračnými  prvky, které jsem - na základě vědeckém - podezříval.

 2) Všichni pisatelé evangelií věnovali této době mnoho času a v tom hlavním se nápadně shodují.

 3) Proces a poprava Ježíše byla stále se ozývající  historickou událostí, potvrzenou - nepřímo - tisíci politickými důsledky a ohromnou literaturou, která se z nich zrodila.

 

     Zdálo se, že když se mi podaří najít pravdu  a) PROČ tento muž  zemřel tak krutou smrtí z rukou Římanů,   b) JAK ON SÁM se na tu událost díval, a hlavně:  c) JAK SE při této zkoušce CHOVAL, budu velmi blízko vyřešení tohoto problému. Takový - krátce řečeno - byl účel plánované knihy. Chtěl jsem vzít tuto poslední fázi Ježíšova  života - celé to rychlé a pulsující drama - s jeho ostrým, jasným  pozadím starověku a s jeho úžasným psychologickým a lidským dopadem  - a strhnout z něj všechny přirostlé primitivní pověry i dogmatické  hypotézy a vidět tuto nesmírnou Osobu takovou, jakou opravdu byla.

 

     Nebudu se zde zdržovati popisem, jak plných deset let později přišla příležitost ke studiu života Krista tak, jak jsem si dlouho přál: Prozkoumat původ této literatury, prosít celou evidenci  a utvořit si vlastní úsudek na problémy, které předkládá. Jenom prozradím, že to zapříčinilo revoluci mých myšlenek. Z té povídky Starého Světa se vynořily skutečnosti, které jsem vždy považoval za nemožné.

 

      Pomalu, jistě a nezadržitelně rostlo mé přesvědčení, že to  drama těch nezapomenutelných týdnů lidské historie bylo podivnější a hlubší, než se mi zprvu zdálo. Byla to právě ta "podivnost" mnoha  význačných věcí, která jako první zachytila a udržela můj zájem. Teprve později se ukázala neodolatelná logika jejich významu. Chtěl  bych v následujících kapitolách vysvětlit, proč ta první kniha se  nikdy neuskutečnila, jaké byly ty skryté balvany na kterých se  zhroutila a jak jsem přistál na zcela jiném pobřeží...

 

 

                                                                            2.

                            PRAVÁ KAUZA PROTI OBŽALOVANÉMU.

 

        V pokuse rozmotat  přadeno vášní, předsudků a politických  intrik, do kterých jsou poslední dny Ježíšova života zapleteny, vždy se mi zdálo jako zdravým principem - jít přímo k srdci záhady tím, že prostuduji povahu obvinění vzneseného proti Němu. Pamatuji se, jak tento pohled se jednou vetřel do mysli s novou a nečekanou  silou. Pokoušel jsem se představit si co by se stalo, kdyby za dva tisíce let ode dneška vznikla velká kontraverse o někom, kdo byl ústřední postavou kriminálního procesu řekněme v roce 1922.  Za tu  dobu většina hlavních dokumentů by upadla v zapomnění. Starý, vybledlý výstřižek z "Times" nebo "Telegraph," nebo potrhaný zbytek  soudní knihy popisující případ, by mohl přežít někde ve sbírce  starožitností. Z těchto a možná dalších fragmentů, musí být načrtnuty potřebné závěry. Není jisté, zda lidé žijící tak daleko v budoucnosti a kteří by se chtěli dozvědět pravdu o tom člověku, půjdou nejprve ke kritické otázce obvinění, na základě kterého byl  ten člověk vůbec před soud postaven.

     O co tam vlastně šlo? Co říkali jeho obviňovatelé a co proti němu přinesli? Pakliže jako v tomto případě, bylo obvinění několik,  potom se zeptají, jaká byla ta pravá kausa proti vězni... Jakmile si postavíme tuto otázku do popředí vyšetřování, vystoupí určité věci,  které vrhnou nové a nečekané světlo na problém. To nám pomůže pochopit, jaké tyto důležité věci jsou, když si uvědomíme jednu  singulární povahu samotného procesu. Nejenom že se odehrál v hodinu  která neměla precedent  pro takový proces, ale celý proces byl  poznamenaný zkrz nazkrz podivnostmi zvláštního druhu.

        Podívejme se nejprve na důležitý prvek času: Všichni  historikové se shodují v tom, že zatčení Ježíše se odehrálo v Getsemanské zahradě v pozdní hodinu toho večera před dnem  Ukřižování.  Je silné ospravedlnění pro víru, že se to nemohlo stát dříve než v jedenáct třicet. Tento odhad je založený na délce času potřebné ke všem těm zaznamenaným událostem od počátku Večeře - pravděpodobně v domě - a příchodu ozbrojenců do zahrady na úpatí hory. Máme tři skutečnosti, které nevyhnutelně poukazují na pozdní  hodinu:

     1) Učedníci byli viditelně unavení a dokonce i takový silný  rybář jako Petr, zvyklý chytat pozdě do noci, nemohl přemoci  ospalost.

      2) Jak Matouš, tak i Marek poukazují na tři oddělené periody  spánku, přerušené příchodem Krista z Jeho prodlouženém hovoru  s Otcem, pod blízkými stromy.

     3) Fakt že byla tma dokazuje použití pochodní a tak je  Kristus mohl vidět z dostatečné dálky: "Vstávejte, pojďme. Přichází  zrádce".. Marek 14:42...

 

       Nikdo si nepřečte záznamy o této obzvláštní události, aniž by si uvědomil, že toto malé shromáždění v zahradě bylo zcela jiné než  ta předešlá, o kterých dává náznak Jan. Tito lidé tam zůstali na  žádost Krista dlouho po tom, co už by normálně spali v Betanii na  postelích. Čekali na Jeho žádost na něco, na co On čekal také - a co už tak dlouho přicházelo. Když budeme předpokládat že Večeře  skončila v devět třicet, a do zahrady mohli dorazit tak v deset,  zatčení se těžko mohlo odehrát před půl dvanáctou. To nám dává  přibližný odhad času předběžného soudu.

 

      Je všeobecný souhlas mezi archeology a studenty topografie  starého Jerusaléma, že existovalo staré křídlo schodů, které svažovaly z horního města k bráně vedoucí k rybníku Siloam u jihovýchodního konce městských hradeb. Nehemiáš se zmiňuje:"až po schody vedoucí dolů z města Davidova." (3:15);  později píše:  "u Studniční brány, která byla naproti nim,vystoupili po schodech  města Davidova, tam, kde hradba vystupovala nahoru.." 12:37...

 

 

 

       Ozbrojenci měli dva přístupy. Jeden byl skrze údolí Kildron k začátku schodů, a odtud k domu velekněze. Ten druhý vedl po hlavní  cestě Betanijské do nového města a potom údolí Tyropea k příbytku  kněze. I když tradice nijak silně nepoukazuje na první, je jasné že vést Ježíše skrze obydlené čtvrtě nižšího města by bylo nejenom nevhodné, ale byla by to obchůzka, která by způsobila ztrátu času.  A v této podivné noční události byl čas důležitým faktorem.......

     Kdybychom tedy, nějakým magickým vrácením stovek let stáli u výchozího bodu ve starém Jerusalému kolem půlnoci - nebo trochu  později - v tu pamětihodnou noc Nisan 14, potkali bychom malou  skupinu lidí, vedoucí podivně nebránějící se postavu tmou, podél soutěsky, která šla podél příkré východní zdi chrámu, vzhůru historickou cestou u jihovýchodního konce městských hradeb  k hlavnímu sídlu Jeho zapřisáhlých a notorických nepřátel....

      Jak se přihodilo, že ten nejskvělejší Hebrejec své generace, se nalézá v této nebezpečné a hrozivé situaci v hluboké noci,  v předvečer jednoho z největších židovských svátků? Jaké byly ty  tajné a skryté síly, které tak urychlily Jeho zatčení? Proč byl  zvolený tento podivný a nevýhodný moment? A nade všechno: Jaká byla ta nejhlavnější část obžaloby proti Němu? ....Vyžaduje to víc než  jednu kapitolu odpovědět tyto otázky, na které nestačí ani tato  kniha.

       Ale dvě skutečnosti vystupují jasně ze záznamů tohoto procesu a volají po podrobnější studii. První je podivná povaha té jediné definitivní obžaloby proti Ježíši. To druhé je doznání, na kterém  je založený rozsudek.... Myslím si že děláme velký omyl, když předpokládáme - jako mnoho křesťanských autorů, - že všechno to, co tu noc kněží dělali, bylo vyloženě ilegální. Ovšem, části tohoto  procesu, - ať už z jakéhokoliv pohledu, jsou jasně v rozporu se  židovským zákonem. To by jistě přiznal každý kompetentní student  Mišny a židovských institucí té doby...

      Na příklad: Bylo ilegální pro chrámovou stráž, která je oficiálním nástrojem velekněze, aby provedla zatčení. To měl být dobrovolný akt svědků. Bylo proti zákonu soudit hrdelní případ (kde je možnost trestu smrti) v noci. Pouze "peněžní procesy" se mohly odehrávat po západu slunce.  Bylo ilegální, potom co se výpovědi svědků ukázaly být nevěrohodné, aby soudci provedli křížový výslech  obžalovaného. Jejich povinností bylo zatčeného propustit - a pakliže svědectví byla vyloženě falešná, svědkové měli být  odsouzeni k smrti ukamenováním!

 

         Tyto okolnosti leží na povrchu situace. Ale pod těmito  zřejmými případy nezákonnosti v procesu s Ježíšem, běží silný  spodní proud legality - téměř puntičkářské dodržování určitých  nevýznamných bodů zákona - něco, co je poučné pro každého nestranného studenta historie. Fakta se vynořují velmi nápadně, když studujeme jednotlivé cesty, po kterých se podstata obvinění  pohybovala. Jak každý, kdo pozorně prozkoumal záznamy ví, že existovaly tři hlavní body obžaloby proti Ježíši, během postupných  fází procesu. Dají se uvést takto:

 

                1) Hrozil zničením Chrámu.

 

                2) Prohlašoval že je Božím Synem.

 

                3) Podněcoval lid proti Césarovi.

 

        Ten třetí bod obžaloby můžeme okamžitě vypustit. To nebyla  skutečná stížnost Židů. To bylo uvedeno pouze z politických důvodů.  Římský zákon nikdy neuznával jako trestné činy to, za co byl Ježíš  odsouzen k smrti - a přece bez Piláta nemohla být poprava vykonána. Bylo proto nutné přinést nějakou politickou obžalobu, která by ospravedlnila římského prokurátora k vynesení nejvyššího rozsudku, který již vlastně mlčky povolil. Židé zvolili jako obžalobu  konspiraci proti císaři - jedinou, která mohla mít jakoukoliv váhu v očích zástupce římské moci. I tato téměř nevyšla, a zhroutila by  se úplně, kdyby býval Pilát měl silnější ruce (a vůli).

 

 

        Ale, jak už jsme se zmínili dříve: Nezáleží na tom jakou  obžalobu Židé před Pilátem vznesli. Věc která nás nejvíc zajímá, je - jaká byla ta skutečná obžaloba Židů, kterou proti Němu měli?  Soustředíme-li se na to, potom obdržíme velmi dobrý obraz toho, co vlastně bylo za celým tím případem. Musíte si uvědomit, že podle dlouho zavedeného hebrejského zvyku, stranou žalující byli svědkové. Žádná jiná forma trestního stíhání nebyla legální a ten první, jasně viditelný akt  půlnočního dramatu - potom co přivedli Vězně - bylo přivolání svědků. Jak Matouš tak i Marek jsou v tomto  jednoznační.

     Marek říká: "Mnozí nesli falešná svědectví proti Němu" (15:26)  Matouš píše: "Mnozí falešní svědkové přišli." (26:60)  Marek  potvrzuje že důkazy svědků si odporovaly, a tak musely být  zamítnuty....  Pro ty, kteří nejsou obeznámeni s jemnostmi  židovského soudnictví, a speciálně se singulární orientací zákona ve  prospěch obžalovaného, se muže zdát být podivné že potom, co si  dali  jistě dost práce aby sehnali svědky, soud tuto evidenci odmítl.  Pakliže to co svědek vypovídal byla vyložená lež, potom nemělo být vůbec obtížné tato svědectví zharmonizovat ještě před  procesem aby, jak říká stará frazeologie "souhlasila dohromady."

    Skutečnost že soud odmítnul svědectví, dokazuje fundamentální  přístup k svědkům. Dokonce i Kaifáš sám měl nějaké neodolatelné nutkání sledovat tradiční charakteristický hebrejský zvyk  "hrdelního procesu." Jaká byla ta terminologie nás velmi podrobně učí Mišna. Existovaly tři druhy svědectví , uznávané zákonem:

                           1) Plané svědectví

                           2) Stojící svědectví

                           2) Dostačující svědectví.

 

    Mezi nimi byl velmi praktický rozdíl. "Plané" bylo irelevantní, bezcenné, a okamžitě rozpoznané soudcem jako takové. "Stojící" byl důkaz vážnější povahy, který "stál" pokud nepotvrzený, nebo  vyvrácený. "Dostačující" bylo v případě, kdy svědkové "souhlasili"  jeden s druhým. "I ten nejmenší nesouhlas mezi svědky," píše známý  židovský autor, Salvator, "se považoval jako zničující pro celé  svědectví".

        Je proto jasné že ať už se jednalo o cokoliv v tomto  neuznaném svědectví o kterém se zmiňují Matouš a Marek, nedostalo  se dál než do úvodní fáze procesu. To může znamenat pouze že: Buď byla jasně proti informacím, které měl soud a nebo byla invalidována z technických důvodů. Markova poznámka "nesouhlasily spolu", by poukazovala na to druhé.... Ale teď přichází něco podivného. Když předběžní a neuspokojiví svědkové byli propuštěni, předstoupí dva muži s definitivním nepřímým důkazem: Marek říká "Někteří povstali a přednesli falešná svědectví proti Němu: Slyšeli  jsme jak říká „Zničím tento chrám, který je postavený rukami a ve  třech dnech postavím nový bez pomocí rukou“ (14:57-58)   Matouš který  v tomto případě Marka necituje, potvrzuje: "Potom přišli dva  a řekli „Tento muž řekl: Jsem schopen zničit Boží chrám a postavit  jej ve třech dnech.“  (26:61-62)  Ať už se stalo cokoliv jiného, zdá se být jisté, že v tu pamětihodnou noc přišli dva a s pochodněmi  před Jeho tváří, Ho obvinili že použil těchto nebo podobných slov.  Toto je velmi důležitý fakt a já žádám čtenáře, aby si jej  ponechali na chvíli v paměti.....

 

        Nyní je bezprostředně důležité se dozvědět, zda ti dva si  toto svědectví zcela vymysleli a nebo jen překroutili pro vlastní  účel skutečné, či podobné Kristovo prohlášení. I kdyby nebyly žádné  jiné informace k dostání - já osobně bych váhal uvěřit, že tak  definitivní prohlášení bylo pouhým výmyslem. Je mnohem  nebezpečnější překroutit něco co jeden slyšel od druhých, než o něm  vyloženě lhát. Překroucení vyvolá okamžitou podporu od podrážděných a rozhněvaných mužů. Jenom ti nejdrzejší by podporovali vyloženou  lež. Vždy tomu tak bylo a bylo tomu i v tomto případě. Tito lidé slyšeli Kristovo prohlášení na nádvoří chrámu a nebylo nic  nebezpečnějšího než podat  pokroucenou nebo zavádějící verzi u Jeho  soudu.

 

 

      Ale je zde ještě jeden a pro mne velmi přesvědčující důvod, proč můžeme považovat svědectví těchto dvou jako odraz něčeho, co  Kristus skutečně kdysi veřejně prohlásil. Oba prohlásili, že  slyšeli Vězně použít některá slova, která když dokázána, přináší obžalobu z čarodějnictví a svatokrádeže. Za čarodějnictví byl trest  smrti, za svatokrádež smrt ukamenováním a obnažení těla. Z hlediska  nepřátel Ježíše by těžko někdo nalezl smrtelnější  obžalobu proti  Němu. Ale i tak  bylo svědectví odmítnuto..... Proč? Musí zde být uspokojívé a historické vysvětlení. Kdyby to svědectví těch dvou  bylo vyloženým výmyslem - kdyby tento nápad vzniknul v mozku  Kaifáše a svědkové by byli nacvičení zahrát tuto roli - jejich "vystoupení" by určitě neskončilo fiaskem! Konec konců, svědkové měli promluvit jen pár slov a i ta nejzákladnější rozvážnost by  zajistila, aby plně souhlasili jeden s druhým. A případ s Kristem  mohl být vyřízený rychle až k rozsudku.

     Ale to zde nenalézáme. Vidíme situaci ve které soud, navzdory nelegálnímu zasedání - z důvodu velmi pozdní doby - promarnil  velkou část času na soudní proces, který nevedl nikam. Na konci tohoto složitého slyšení svědků, Ježíš Kristus byl de fakto neobžalovaný a v každém případě neodsouzený. Celému jednání hrozilo  zhroucení a hlavním důvodem byl židovský zákon.... Dvě skutečnosti  se vynořují z toho jasného historického faktu. Kaifáš neměl zcela převažující moc v této radě a existovaly zřejmě velmi silné vlivy ve prospěch přísného dodržování zákona - obzvláště ve věci svědků.  Je si třeba uvědomit, že rozsudek tohoto tribunálu nebyl konečný. Cokoliv tito lidé v tu noc rozhodli, muselo být schváleno druhý den plným shromážděním Sanhedrinu. Tam už byly potíže zřejmě dříve, když Nikodém, člen Sanhedrinu, protestoval proti odsouzení bez slyšení. Židé mohli ospravedlnit ilegalitu nočního výslechu na  základě vysoké politické nutnosti a blízkosti svátků. Ale každá  vážnější trhlina v obvinění, mohla vést  k  nucenému propuštění Vězně  v okamžiku, kdy obrovské davy by se k Němu jistě přidaly.

      Skutečnost, že se svědectví tak pečlivě prosévalo, naznačují také opatrná prohlášení svědků samých. Pod židovským systémem soudnictví, kdy se zvažovalo ve prospěch obviněného, bylo velmi nebezpečné svědčit v hrdelním procesu. Trestem za falešné svědectví byla smrt. Proto takových procesů mnoho nebylo. Ale stejně silný  náznak, ze všech těch jednotlivých jednáních je každopádně toto: Pakliže svědectví nebyla předem připravena; pakliže neshoda překvapila a rozčílila velekněze,  je v tomto případě jasné,  že jde o věrohodná svědectví, která mají definitivní vztah ke skutečnosti. A tak, i kdyby autor Janova evangelia pro nás nezanechal to, co můžeme nazvat "oficiální" verzí toho, co se u soudu odehrálo, byli  bychom nuceni uvěřit, že Ježíš při nějaké historické příležitosti  použil slova, která se  podobala tomu, z čeho Jej obvinili...

       Co bylo to prohlášení, které bylo důvodem obžaloby? Co  vlastně Ježíš řekl, co dalo vznik těmto nepřímým svědectvím? Jsou  tři verze, ze kterých můžeme volit. Podle Markova "svědka," Ježíš  vědomě hrozil zničit chrám a znovu jej - kouzelně - postavit ve třech dnech. Slova jsou velmi jasná: "Zbořím tuto svatyni udělanou  rukama a ve třech dnech vybuduji jinou ne udělanou rukama."  (14:57-58). Matoušův svědek modifikuje a značně obvinění změkčuje. Myšlenka kouzelné výměny chrámu zde je, ale Ježíš je představovaný  jako někdo, kdo pouze tvrdí, že tu moc má: Tento muž řekl,"Mám moc  zbořit Boží svatyni a ve třech dnech vybudovat".

       Můžeme, v nepřítomnosti pravé verze toho, jaké to původní  prohlášení bylo, přijmout ať tu či onu verzi jako pravou? Jistě ne, pakliže nechceme porušit celý Synoptický obraz historického Ježíše. Uvažujte o jejich důležitosti. Ježíš prý říká, že svou silou  a z vlastní vůle, by mohl strhnout Herodův chrám, nebo způsobit aby se rozpadnul, zmizel a nahradit jej jiným. Něco takového lze, pochopitelně dokázat pouze pomocí abnormálních nebo magických sil, daleko za hranicí toho co bylo kdy o Kristovi řečeno, za hranicí nejbujnějších snů pomateného vyvolavače duchů. Ano, dalo by se říci, že žádná duševně zdravá osoba, obzvláště ze spirituální  a mravní oblasti, ke které Ježíš patřil, by neučinila prohlášení  podobného druhu. Mohli bychom si představit nějakou fanatickou, duševně zaostalou osobu, jejíž mentalita se pohybuje pod normálem, která by pronesla, v jakémsi šíleném záchvatu něco v jistotě, že nikdy nebude požádána  aby tak učinila. Ale Vězeň tohoto procesu je mimo jakoukoliv takovou definici! Na míle daleko! V celém Jeho popisu není ani stopa po takové charakteristice. Na druhé straně je mnoho poukazů  na pevnou, stálou a ukázněnou mysl. Zdá se že miluje pravdu,  upřímnost a má takovou vnitřní pokoru, která je znakem blízkosti  Boha. Nenávidí předstírání, pokrytectví a chloubu.

 

 

      Verze těch dvou svědků musí být - při nejmenším považované za  podezřelé, dokud nebudou posílené nějakým silnějším svědectvím. Ale evidence, kterou máme k disposici, vede zcela jiným směrem. Podle  Jana, to co Ježíš skutečně řekl bylo:"Znič tento chrám a ve třech dnech jej znovu postavím," a pisatel důrazně dodává:"ale on mluvil  o chrámu svého těla."(2:19-21) Pochopitelně, žádný student tohoto problému nepopře že to je obtížné prohlášení - ať už si je vyložíme jak chceme. Ale pakliže musíme rozhodnout mezi těmi třemi  prohlášeními, jedna skutečnost na mně dělá dojem a to, že všechny obsahují frázi "tři dny." Nemyslím si, že ta ohromná váha této  okolnosti byla plně pochopena.

       V normálním životě, jsme-li konfrontováni několika různými popisy toho co se odehrálo, je dobré a užitečné prozkoumat nejprve část, na které se svědkové shodují. Pravděpodobnost, že takové body souhlasu často představují něco solidního a originálního, je velmi  silná. Obzvláště to platí v tomto případě, kdy svědkové jakoby přišli z různých stran a jsou v jasné neshodě na ostatních částech  případu. Zvláštnost fráze "ve třech dnech" leží ve skutečnosti, že se vyskytuje velmi zřídka v záznamech o Kristově učení - a to pouze za okolností které vzbuzují u kritiků vážné pochyby - co se týče  věrohodnosti těchto pasáží.  Vezměme, na příklad tři události z Marka: 8:31: "A začal je  učit že Syn člověka musí hodně trpět a být zavržen od starších,  kněží a učitelů Písma, být zabit a po třech dnech vstát z  mrtvých"..   9:31 "Učil své učedníky a říkal jim: Syn člověka je vydáván  do rukou lidí a zabijí ho. Až bude zabit, po třech dnech vstane".. 10:33 "Hle, vystupujeme do Jerusaléma; Syn člověka bude vydán  předním kněžím a učitelům Písma. Odsoudí ho k smrti a vydají  pohanům. Budou se mu posmívat, plivat na něho, zbičují ho a zabijí.  Po třech dnech vstane z mrtvých"...

       Moderní čtenář přichází k těmto stránkám v určité  instinktivní neochotě přijmout cokoliv, co je nad oblastí jeho  normální zkušenosti a pravděpodobně prohlásí: Chápu, že Ježíš mohl  předvídat svou smrt. Musel přece vidět, jaký bude pravděpodobný výsledek té zvětšující se mezery mezi Jím a náboženskou autoritou,  a není nepravděpodobné, že mohl na to připravit také své učedníky.  Ale tyto přímé poukazy na Jeho vzkříšení musely být napsané až po Jeho smrti a nejsou částí původních prohlášení..

    Přiznejme si poctivě, že to tak - na první pohled vypadá. Když potom prozkoumáme blíže minuty toho procesu s primitivními znaky autentičnosti, jeho pečlivé - a nakonec bezvýsledné slyšení  nepřátelských svědků - uděláme překvapující objev, že ta slova "ve třech dnech," která "přece nemohla být Kristem vyslovena" jsou  přesně ta slova, která podle svědků utvořila právě srdce osudného  výroku, za který byl obžalován. Byla by to podivná náhoda, kdyby jedna věta, na které nepřátelé Krista založili své smrtelné  obvinění se nikdy nevyskytla v Jeho učení za poslední dva roky.

      Co jsme tedy objevili? Shledali jsme Vězně obžalovaného z nároku tak fantastického, tak absurdního, že i kdyby bývali soudci svědectví neodmítli, my bychom je přijímali jen s těmi  nejsilnějšími pochybami. Přesto v běhu těch okolností se zdá vyvstávat fakt, že On pravděpodobně řekl  něco ještě  pozoruhodnějšího!  Ve skutečnosti řekl: "Když mně zabijete, ve  třech dnech vyjdu z hrobu!“ Já nevidím žádný únik z logiky tohoto  závěru! Můžeme věřit že se mýlil, že měl nějaké podivné mentální  zaujetí, které občas projevil slovy. Ale není pochyb o tom, že tyto  věci řekl...

 

      Ale my máme k prozkoumání ještě jednu skutečnost tohoto  pozoruhodného procesu: Ježíš z Nazareta nebyl odsouzen na základě  výpovědi Jeho žalobců, ale na základě doznání, které z Něj bylo pod  přísahou vynuceno!  Bylo jasné že po výslechu svědků a po  konečném odmítnutí jejich svědectví, celý ten případ počal na sebe nabírat ilegální formu. Nezákonnost spočívala v tom, že předseda  soudu se pokoušel získat přímým výslechem Vězně podklady k Jeho  udsouzení - něco co svědkové nebyli schopní zajistit. Toto ovšem  bylo v přímém rozporu jak s literou zákona, tak i s jeho duchem. Moc obvinit, v hebrejském "hrdelním procesu," měli pouze svědkové. Byla to jejich povinnost vykonat zatčení a předvést obžalovaného před soud. Povinností soudu bylo chránit zájmy obžalovaného jak to bylo možné,  zároveň dojít k spravedlivému a nestrannému rozhodnutí  podle předložené evidence.

 

 

       Že tato soudní ochrana nebyla poskytnutá Vězni,  je jasné už i při povrchním prozkoumáním záznamů. Přichází k nám v podrážděném  tónu velekněze, který Vězně oslovuje, když se rozpadla celá stavba  svědků: "Neodpovíš nic na to,z čeho tě obviňují? (Marek 14:60) Sama o sobě, tato otázka - možná - nebyla závadná. Jako obviněný, měl Ježíš právo přednést jakoukoli skutečnost ke své obraně. Až do nyní  zůstal zcela tichý. Bylo proto vhodné se Ho zeptat, zda má něco, co by mohlo osvětlit Jeho případ. Je to to neskrývané nepřátelství k Vězni, které dává tušit co asi přijde. Protože, v příštím okamžiku  se zdá, že se velekněz zbavil veškeré  maškarády legality.

     Kaifáš stojí na svém místě, uprostřed shromáždění a staví Krista pod nejslavnější formu přísahy hebrejské Ústavy: "Zapřísahám tě při živém Bohu!" (Matouš 26:63)  Na toto Ježíš, jako zbožný  a zákon dodržující Žid musel odpovědět. Mišna (první část Talmudu) píše: Když řekne, zapřísahám tě při Všemohoucím, při Šábatu, při  Milosrdném a Laskavém, při Trpělivém, při Soucitném - nebo  kterýmkoliv z božských titulů - musí odpovědět!

    Kaifáš ztrhnul veškerou tu zvláštní frazeologii do které hebrejská mysl oblékla koncept Mesiáše, a dává stručnou a přímou  otázku: "Jsi ty Kristus, syn Požehnaného? Odpověď Vězně byla právě  tak přímá. Zde máme všechny tři verze:

 

                                               "Já jsem".. Marek 14:62

                                               "Ty jsi řekl"..Matouš 26:64

                                               "Říkáte že já jsem.." Lukáš 22:70..

 

      Jak Baring-Gould poukazuje, tyto tři odpovědi jsou zcela  totožné. Fráze "Ty jsi řekl," "Říkáš že jsem," které se modernímu pojetí zdají být vyhýbavé, nemají takové zabarvení v židovské mysli. "Ty říkáš" byla tradiční forma, jakou odpovídal kultivovaný Žid na vážnou či smutnou otázku. Slušnost zakazovala přímé "ano"  nebo "ne.." Kristus dal tedy odpověď s velkou konečností a důrazem. Kaifášovo uspokojení z toho, že jednou ranou obdržel od Vězně toto ohromné a  (ze stanoviska Vězně) strašně nebezpečné přiznání, je zřejmé. Čověk pomalu slyší tón triumfu v jeho hlase, když se podívá kolem na shromáždění rabínů a zvolá: "Nač ještě  potřebujeme svědky? Všichni jste slyšeli, rouhal se!" (Matouš 26:65)

      Proč náhle celý ten proces přibral tak markantně nezákonnou formu v relativně pozdní hodinu, potom co tolik drahocenného času zabral výslech svědků? Když to vynucené přiznání Vězně stačilo k zajištění rozsudku, proč byli svědkové vůbec vyslýcháni?   Odpověď k této otázce leží bez pochyby ve zvláštní povaze  taktického a soudního problému, před kterým Kaifáš stál. Že se ta  mocná saducejská rodina, ke které velekněz patřil, plně rozhodla odstranit Ježíše je jasné - a nic než Jeho smrt je nemohla uspokojit.

     A přesto, podivně, dokonce i dokázaný případ čarodějnictví nebo rouhání nestačil. Kaifáš musel hledět přes všechny ty námitky v Sanhedrinu a Mojžíšův Zákon, na mnohem mocnější překážku: Moc a toleranci Říma. Nikdo nevěděl lépe než Kaifáš, jaké by byly osobní i politické důsledky z příchodu skutečného Mesiáše v lidském  těle. Že by se to také týkalo určitého druhu království  s Jerusalémem a svatými místy jako Jeho dvůr, je zřejmé.

      Dále by se muselo počítat s okamžitými a krvavými srážkami  s římskými garnisony po celé zemi. Znamenalo by to ohromné povstání celého lidu a potom nějakou trestnou akci se strany Římanů silou,  která o čtyřicet let později obrátila Jerusalém v ruiny. Všechny tyto faktory patří k širokému náčrtu situace tak, jako že po noci  přijde den. Tato fakta nemohla uniknout bystrým očím těch, kteří byli odpovědní za udržení těžko vydobytých židovských privilejí pod římskou okupací. Kaifáš, jako výkonný velekněz, se ukázal být velmi zkušený v politickém umění když prohlásil: "Je lepší, když jeden  člověk zemře za lid, než aby celý národ zahynul." (Jan 11:50) Ale osobní důsledky pro Kaifáše a jeho rodinu byly sotva přijatelnější.  Nevíme, jaké změny v Ústavě Sanhedrinu by nastaly pod vládou pravého Mesiáše. Zřejmě by byly značné. Ale jedna věc je  jistá: svrchované postavení velekněze, jako rozhodčího národního  osudu, by jistě utrpělo pád.

 

 

       Ať už by si zachoval cokoliv z formy  Hebrejské Ústavy, pravým vládcem by vždy byl Mesiáš. Jako zachránce národa a svrchovaný zástupce Boha Israele, Jeho právo rozhodovat  o politických věcech by bylo konečné a absolutní. Obraz  Nazaretského Tesaře, který zaujmul veškerou moc, musel být pro  některé muže (i ženy) velmi znepokojivý. A tak problémem bylo jak uzavřít celý ten proces tak aby  přežil kritiku nejenom Sanhedrinu, ale také Říma. Za tím účelem bylo veškeré svědectví jistě řádně vyslechnuto a odmítnuto jako nepostačující. Potom přišli dva svědci, kteří se zdáli být zcela  slibní. Jednalo se o dva trestné činy, každý z nich nesl sebou trest smrti. A opět ta osudově slabá stránka. Je možné, že by to prošlo v Sanhedrinu, ale u římského prokurátora? Pravděpodobně ne.  Bylo třeba nalézti něco mnohem  vážnějšího než zřejmě planá hrozba zničit a znovu postavit chrám, co by Pilátovo schválení trestu, který byl výslovně odejmut z jurisdikce Židů.   Celý ten proces se zdál být na umření, když bystrý mozek Kaifášův přišel na něco, co by mohlo zachránit situaci. Bylo to  nezákonné, ale byl to poslední zoufalý pokus člověka, kterému se  jeho plán hroutil. Použil Přísahu Svědectví, u které i mlčení bylo neodpustitelným zločinem. Podařilo se to až za hranici jeho snů,  protože to nebojácné "Já jsem," bylo základem obvinění před římským  prokurátorem... César mohl být zcela lhostejný k tomu, co nějaký  potulný kazatel pronesl o chrámu. Nemohl být ale zůstat lhostejným, když si někdo činil nárok na trůn! V okamžiku, kdy Ježíš tato slova pronesl, na Kaifášově mysli se již tvořila věta: "Propustíš-li  tohoto muže, nejsi přítelem Césara!"

 

                                                                             3.

                                         Co se stalo ve čtvrtek před půlnocí?

      Na předešlých stránkách jsem poznamenal, že čas hrál zvláštní  a rozhodnou roli v událostech, které předcházely Kristovu smrt.  Chceme-li se dopátrat pravdy, musíme zkoumat a oči mít stále upřené na hodinách. Hlavně tak musíme činit v případech dvou důležitých prvků tohoto případu: Jednání Židů s Jidášem a později s Pilátem. Oba dva hráli podivnou, na první pohled nevysvětlitelnou roli v událostech těch dvanácti hodin, které uzavřely pozemský život Ježíše Krista. Začněme tedy nejprve uvažovat o případu Jidáše:

         První věc, která přijde u postavy Jidáše na mysl je otázka: Proč Kaifáš a jeho přátelé shledali potřebným Jidáše vůbec použít?  Proč tento chlapík pojednou přichází na scénu? Co jim mohl nabídnout, co nebylo v jejich oficiálních právech? Proč by vydávali dokonce i tak nepatrnou částku krvavých peněz aby si zajistili jeho  služby? Otázky jsou důležité a mají hluboký vliv na pochopení  celého případu. Považovat Jidáše za pouhého obyčejného udavače,  který byl připraven  (za odměnu)  zavést autority na skryté místo svého dřívějšího přítele a vůdce je absurdní!  Ježíš se neschovával!  Od okamžiku kdy opustil Betanii pátek odpoledne, nezdá se, že by se  snažil zakrýt své pohyby.

      Zdá se, že navštívil hostinu u Šimona Malomocného na svou počest - buď v sobotu, nebo v úterý večer. Tři následující dny  -  neděle, pondělí a úterý - Ježíš otevřeně cestoval do Jerusaléma  a každý večer se vracel zpět do Betanie. Je směšné se domnívat, že když už od neděle velký počet lidí věděl kde se právě zdržuje a davy obléhaly cestu, kudy procházel do Jerusaléma, že by Židé  potřebovali Jidáše, aby jim prozradil kde se Ježíš nalézá! Tak na co vlastně čekali - co mohl zaopatřit pouze Jidáš?

 Je běžné odpovědět na tyto otázky následovně:"..protože se  báli lidu.."Nezdá se, že by měli přílišné obavy. Zdá se že je to  pouze polovina pravdy a ta druhá byla utajena..... Nesmíme  zapomínat že evangelia byly napsaná z materiálu sebraným hlavně od  osob kolem Krista. Jidáš zemřel aniž by své tajemství prozradil a  židovští vůdci by byli ti poslední, kteří by jej prozradili. Ale  navrhovat že vše co Jidáš učinil, bylo to že zavedl zatýkací  skupinu na osamělé místo, aby mohli Ježíše potají zatknout je  absurdní. To mohli udělat kdykoliv podle vlastní volby času  v Betanii, když ještě všichni spali, nebo na nějakém isolovaném  místě jerusalémské cesty každý večer kromě středy. Takový pohled nevidí jemné psychologické faktory, které jsou v tom zahrnuté.

 

 

        Abych zabránil neporozumění v důležitém bodu, dovolte abych  řekl že jsem poslední kdo by popřel důležitost obav z reakce lidu. Nikdo neví, nikdo ani vědět nemohl, jaké budou politické důsledky ze zatčení osoby Toho, kterého většina obyvatelstva jako Mesiáše z proroctví. Celá situace neměla precedent s velmi citelnou a delikátní povahou. Všechno co tito muži dělali, bylo učiněno  s kradmým pohledem přes rameno k nevypočítatelné skutečnosti - vůli  lidu. Ale pouhý strach z lidí nevysvětluje některé podivné prvky v této záležitosti. Něco, co Jidáš řekl kněžím, zapříčinilo obrat událostí v posledním okamžiku, aby se vše bralo cestou, která prezentovala maximum legálních a oficiálních potíží. Donutilo je to  k nejpodivnějšímu setkání - neozbrojený muž v osamělé a opuštěné zahradě a Jeho pronásledovatelé - impozantní a dokonce směšná  ukázka síly doplněná opatrností - to všechno se nedalo přehlédnout.

       Co to všechno znamenalo? Osobně jsem přesvědčený, že pod tímto zdánlivým strachem z lidu, byl někde hluboko mnohem mocnější  strach - strach ze samého Krista!  Aby se to nezdálo být podivné a nezvyklé, podívejme se na samotná fakta. Je nemožné oddělit tyto lidi od mentálního omezení a pověr jejich doby. Ať už čtenář věří že Kristovy zázraky byly skutečné, nebo pouze legendární přípisky  pověrčivé a nevědecké doby, faktem zůstává, že osobní pověst Ježíše Krista v Jeho době byla nesmírná! Pověsti o hojení slepých, paralytiků a duchem posedlých byly známy široko daleko. Přicházely  ze všech koutů země a byly přijímány dokonce i ve vrcholných  kruzích Jerusaléma. Ani Jeho nepřátelé o tom nepochybovali...

     Je velmi obtížné číst evangelia nezaujatě, obzvláště konečné kapitoly a neuvědomit si zář záhady, která obklopovala osobu Ježíše Krista, a která formovala z velké části jednání Jeho nepřátel. Měli  co do činění s neznámou, nevypočítatelnou veličinou a podle toho také plánovali. Během posledních čtyřech kritických dnů Ježíš - kdyby býval chtěl - mohl proměnit město v nepředstavitelný stupeň zmatků i vzrušení a Jeho nepřátelé jednali jako lidé, kteří jsou pod tlakem nějakého tajného strachu.  Není vidět žádné rychlé a rozhodné uchopení situace do svých rukou, jak by se dalo očekávat  od mužů, kteří zaujímali místa moci. Na jejich jednání bylo vidět  váhání a nerozhodnost. Dokonce i po tom strašném a zničujícím udání, ponechali iniciativu Kristu. Ano, jedním z hlavních faktů  tohoto podivného příběhu je skutečnost, že Kristus měl iniciativu  až do konce celého děje!

       Osobně se nemohu vyhnout pocitu, že v jednání s Ježíšem, tito  lidé povědomě očekávali že se něco stane, co neměli odvahu ani definovat. Zdáli se být na pochybách zda dokonce i velký zástup  ozbrojenců bude dostatečný k provedené zatčení. Nakonec je zcela možné, že Ježíše vůbec nelze zatknout! Tento pohled je jasně  posílený v jejich jednotlivých jednáních s Jidášem.. Není nic  jasnějšího než skutečnost, že během týdne před Jeho zatčením se objevila nějaká překážka, zábrana, která vedla k odložení celé události na později i když se ve skutečnosti jejich potíže  zvyšovaly. První rozhovor s Jidášem se zdá dobrým příslibem, protože Marek píše: Když to uslyšeli, zaradovali se a slíbili mu peníze. A on hledal vhodnou příležitost, jak jim Ho vydat. (14:11).

     Sledujeme-li chronologii evangelií, toto se stalo nejpozději  v úterý, po večeři u Šimona Malomocného. Ale prozatím se nic  otevřeného neudálo až do čtvrtka v noci, když Jidáš vyšel po Večeři  do tmy Jerusaléma. V té chvíli jejich váhání zmizelo a počala horečná činnost. A právě nyní se prvek času stává tak důležitým  a osvětlujícím. Kdyby bývalo zatčení Ježíše nastalo krátce po Jeho příchodu s učedníky do zahrady, potom by se zdálo být správným předpoklad že Jidášova část ujednání byla omezena na informování autorit,  kde Ho lze najít pozdě večer a přijít s ozbrojenci za účelem identifikace. Tento názor předpokládá že to byla zamýšlená  část jejich plánu: Zatknout Ho v noci před svátkem a vyloučit  nebezpečí reakce lidu.

 

    Ať už tento pohled vypadá jakkoliv přijatelný, nesnese  přezkoumání. Fakta ukazují zcela jiným směrem! Dejme tomu že dohoda mezi kněžími a Jidášem byla takto: "Chceme Ho zatknout ve čtvrtek  večer. Zůstaň s Ním tak dlouho dokud si nebudeš jistý kde zůstane, potom přijď rychle k nám a my uděláme zbytek!"   Je jasné že  komplot tohoto druhu naznačuje, že všechny potřebné přípravy pro tak důležitou událost jsou hotové. Ozbrojenci chrámové stráže, kteří by měli provést výpravu byli vyrozuměni a jsou v pohotovosti.  Během několika minut po obdržení zprávy by mohli vyrazit.

 

                                 

       Stalo se tak? V žádném případě! Neobvyklé a silně sugestivní  odklad v posledních hodinách byl faktorem mezi časem kdy Jidáš  odešel od skupiny po Večeři a dobou než silná skupina ozbrojenců vešla do Getsemanské zahrady. Jaké je historické vysvětlení tohoto zdržení? Zkoumejte tuto situaci pozorně a povšimněte si podivností, protože je plná podivných a jinak neodpovídajících skutečností...

      Za prvé a popředně je zde zdržení asi tak třech hodin od odchodu Jidáše z Horního Pokoje do příchodu ozbrojené skupiny do  zahrady. Že toto časové rozpětí mohlo sotva být kratší je zřejmé,  když dáme dohromady nepochybně historické události, které do toho zasáhly. Již jsem se zmínil o časové délce, která musela v zahradě projít, aby do sebe mohla zahrnout tři opakovaná vzbouzení učedníků. Už samotná skutečnost že vůbec spali, ukazuje na velmi pozdní hodinu a dlouhé noční bdění, které nakonec zapříčinilo jejich únavu  a ospalost.

      To přemohlo jejich přirozenou touhu neusnout a sdílet se svým Pánem veškeré nebezpečí, která mohla přijít. Nevíme, jak dlouho bojovali s ospalostí a únavou a je pravděpodobné, že když už  usnuli, mezi jednotlivým probuzení uplynulo jistě nejméně půl hodiny. Spojeno - přibližně půl hodinou chůze z města nás přivádí tak ku dvěma hodinám. K tomu je třeba přidat čas pro konversaci  v Horním Pokoji po tom, co Jidáš odešel a - pakliže Janův záznam je  důvěryhodný, potom ještě ta nádherná noční modlitba na ulici, než  se skupina dostala k bráně města.

     Pakliže si kdokoliv usedne v šeru nějakého tichého večera a bude si číst skrze tuto část příběhu a bude reagovat na něj jak tak pokračuje, shledá že je překvapivě věrná životu. Ovšem také  pozná, že se tok událostí nedá zrychlit nebo popohnát. Čtenář bude stále pokoušen zabloudilými slovíčky a narážkami a ještě více  zpomalí běh děje, namísto aby jej zrychlil. Mohli by jste si, na  příklad představit že by učedníci - okamžitě po příchodu do zahrady - kam přišli z nějakého neznámého důvodu - aby okamžitě ulehli  a spali?  Lidé tak nejednají! Určitě tam byla chvíle kdy si šeptali  otázky a nejasné domněnky. Byla tam jistě doba úzkostného očekávání a údivu až do chvíle, kdy jeden po druhém upadli ve spánek.

       Nyní je třeba vysvětlit tu významnou - při nejmenším tří  hodinovou mezeru aby se objasnily pohyby tohoto dramatu. Každopádně je důležité vědět, co dělal po tu dobu Jidáš a obzvláště, když se konečně výprava dala do pohybu, jak Jidáš věděl kde Krista najde! V určitém smyslu je to ústřední otázka té události! Když to dozvíme, budeme mít klíč k této nejpodivnější epizodě historie. Primárně, dojem, který záznamy dávají je že zpráva, kterou Jidáš Židům přinesl, je zaskočila nepřipravené. Já osobně tomu pocitu nemohu uniknout a další obraz to jen prohlubuje. Pakliže Židé plánovali  odložit Kristovo zatčení až do posledního okamžiku ve čtvrtek  a provést jej bez ohledu na následky, viděli bychom znaky  připravenosti a organizace. Tito lidé nevěděli kam jít pro Vězně!  Možná že budou muset jít až do Betanie. Ano, pravděpodobnost pro tuto eventualitu byla velmi silná. Kdo mohl tušit, že ten Hledaný čeká ve vedlejší zahradě? V tom případě by Ho byli okamžitě zatkli  během několika minut po odchodu Jidáše od Večeře.

       Namísto toho se dostáváme do zdržení které jde do hodin a do okolností, které mohli plány výpravy zcela zmařit. Kdyby On byl  normální uprchlík, byli by se setkali s nezdarem... Čím blíže  zkoumáme fakta této epizody, tím silnější se stává domnění, že  Jidášova návštěva tu noc, i když ne zcela neočekávaná, postavila  jejich problém do nového neodkladného světla. Vyvstala potřeba času pro poradu, pro velká rozhodnutí, pro improvizaci prostředků a když se konečně výprava vydala na cestu, učinila tak v nekratším možném  čase, odpovídajícím těmto uspěchaným přípravám. Pevně věřím, že popis, jak jej máme z evangelií,  nedovolí jiný výklad.

       Jsou dva faktory v této velmi zajímavé situaci, zcela  historické které, jak tak zapadají do sebe, vysvětlují to zdržení. První je to, že zpráva, kterou Jidáš přinesl od Večeře, obsahovala  nový a překvapující kus informace která kompletně vyřešila váhání a  pochyby vládců. Druhý je skutečnost, že Kristus sám je vyzval a usnadnil své vlastní zatčení. Ať už byla ta skutečná slova která On použil jakákoliv, hlavní obsah konverzace Jidáše se Židy musela  být: "On myslí na smrt a hovoří o ní. Půjde do zahrady na úpatí  Olivetské hory a bude tam na mně čekat. Udělejte rychlé přípravy a  já vás k němu zavedu".

 

 

       Není únik z tohoto závěru, protože je podepřen z obou stran  tichým ale nepopíratelným svědectvím chování dvou hlavních herců  v tomto dramatu. Máme záznamy, které sledují pohyb obou skupin. My víme, že Jidáš dovedl výpravu neomylně do háje v Getsemanské zahradě navzdory extrémně pozdní době. My víme, že Ježíš v tomto háji čekal - až do vysílení jeho učedníků - a býval by zřejmě čekal  až do rozbřesku.... Nedostáváme se většinou do situace, kde se něco naznačuje jenom pro nedostatečné vysvětlení. Nesnažme se skočit na konkluzi, že byla nějaká dohoda mezi Ježíšem a Jidášem! Já si vůbec nemyslím, že tomu tak bylo. Ježíš byl dokonalý psycholog a Jeho neodvolatelné rozhodnutí vydat se do rukou svých nepřátel, bylo  uskutečněno mnohem jemnější cestou. Ale když Jidáš odcházel z Horního Pokoje za domněle nevinným účelem (*), věděl najisto dvě  fakta: a) Ježíš jde do Getsemanské zahrady. b) Jeho duch je již  nasměrovaný na ten kříž. Tyto dvě veliké skutečnosti přicházející v nahodilé kombinaci byly jeho velkou příležitostí a vrcholným  pokušením..... (*) Přidává mnoho k pravděpodobnosti události když  si uvědomíme, že dohoda o setkání v Getsemanské zahradě vznikla zcela přirozeně při normálním běhu událostí. Jidáš měl zřejmě  nějaké povinnosti ve prospěch celé skupiny které vyžadovaly jeho nepřítomnost na krátký čas a bylo zcela přirozené, že se domluví na místě setkání před tím, než se všichni odeberou přes kopec do Betanie. Getsemanská zahrada byla zvláštně vhodná pro takové setkání, protože stála v trojúhelníku mezi dvěma cestami do  vesničky. Obě stezky na kopci vedly do Betanie..konec autorovy  poznámky)... Jidášův bystrý mozek rychle pochopil, že toto byla lepší  zpráva než jakou doufal přinést svým novým pánům. Veškeré zábrany zmizely. Tuto noc jistě nebude Ježíš zatčení odporovat, protože jeho nálada toho dne byla pro odevzdání se. K dosažení výsledku zůstalo jen rychle jednat...  S tímto novým faktem na mysli, Jidáš  podle lidské pravděpodobnosti, běžel přímo do domu velekněze. Jeho osobní záležitosti - pakliže je vůbec hodlal provést - mohly počkat. Nejdůležitější nyní bylo, aby státní mašina byla uvedena do  pohybu co nejdříve.  Jaký potom bude vliv této zprávy na Kaifáše a na malou kliku Saducejců, jejichž zájmy byly tak blízce spojené se smrtí Krista?  Naštěstí tuto otázku můžeme zodpovědět dosti přesně, protože  existovaly dvě základní skutečnosti této situace, které převážily každou jinou úvahu a ovládaly jejich jednání. V první řadě by bylo smrtelné jejich plánům neúspěšný pokus zatčení. Tím mám na mysli  to, že kdyby jejich neúspěch mohl být - i vzdáleně připsán nadpřirozenému zásahu - jejich prestiž by byla zcela ztracená... Za druhé: Bylo by ještě nebezpečnější Ježíše zatknout a držet Ho sedm  dní Svátků bez soudu, jak bylo přikázáno. Toho se prostě neodvážili. Jerusalém, o svátcích, se svou populací ze všech koutů,  byl vždy rozbouřený a náchylný k rychlé reakci.

     Mužům, kteří stáli před takovou alternativou, zpráva kterou  přinesl Jidáš Iškariotský, zlepšila jejich problém na jedné straně a zvýšila praktické potíže desetkrát. Zvýšila protože jim dávala  jistotu zatčení. Řekla jim, že čas jejich příležitosti nadešel...  Zvýšila jejich potíže tím, že přišla v takovou pozdní dobu, že budou čelit tomu druhému smrtelnému nebezpečí.. Praktická otázka  která se okamžitě vynořila, byla pravděpodobně: "Budeme moci provést tuto záležitost skrze nevyhnutelná legální stádia v čase tak, aby se mohla zajistit poprava před zítřejším západem slunce?

        Byl to veliký a složitý problém, jehož odpověď nebyla jednoduchá. Nevěřím, že by mohla být snadno odpověděna dokonce i samotným  veleknězem, i když měl podporu světské moudrosti a dlouhodobé zkušenosti svého tchána Ananáše. Ten plán si vyžadoval poradu - při  nejmenším - se zástupci z jiných skupin, ze kterých se Sanhedrin skládal. Tato situace neměla precedent a neúspěch - i jen o vlas,  zahrnoval v sobě velmi nebezpečné důsledky... Cokoliv jiného tedy muselo být uděláno, větší část těchto tří hodin byla ztracena v uspěchaných poradách, mezi veleknězem a jinými skupinami, které mohly zajistit schválení Sanherdrinu. Všechno to je napsáno jasně mezi řádkami vyprávění. Ale, bylo tam ještě něco jiného? Osobně si  myslím že ano.

        Jakýkoliv výklad dáme okolnostem vedoucím k zatčení Ježíše Krista, zdá se mi zcela jasné, že než byl vydán příkaz skupině ozbrojenců napochodovat do zahrady, nějaké diskuse se musely  odehrát mezi židovským vedením a Pilátem!  Je to proti všemu, co víme o charakteru Piláta, a povaze římské okupace věřit, že by bylo možné hodit na Piláta - brzy pátek ráno - bez jeho předešlé znalosti případu a bez jeho souhlasu případ vzít....

 

 

       Ta skutečnost,  že ani jeden z pisatelů evangelia nepíše o nějaké dohodě s Pilátem  není těžká k pochopení. Oni psali každý ze svého pohledu. Pilátův  souhlas se židovskými plány byl pro ně něco bezvýznamného, o co by  neměli zájem. Ale v okamžiku, kdy se postavíme do pozice kněží,  uvidíme jak životně důležitá byla spolupráce Piláta. Pakliže se kdo domnívá, že záznamy nepotvrzují naší domněnku, dovolte abych vám navrhnul zamyslet se nad malou ale pozoruhodnou  okolností.  Existuje velmi hluboce zakořeněná tradice, podpořena ovšem Janovým evangeliem podrobným popisem římského procesu, že Pilát navzdory tradici vyšel ven aby se setkal s Židy, a vyslechl  jejich stížnosti proti Cizinci. Jestliže tento fakt něco znamená, je to skutečnost že kdyby nebyl tento případ urgentní a svrchovaně důležitý, Pilát by nikdy tento den žádný soud neprovedl!  Bylo by  zcela absurdní, v běžném sledu událostí, otevřít soud, když ani  hlavní úředníci, ani svědkové nemohli být přítomní. Fakt, že Pilát ten den zasedal - bez jakýchkoliv námitek - na otevřeném  prostranství, bylo jasné že jde o veliký případ...

        A tak, chceme-li se dostat do mysli kněží a podívat se na  velmi komplikovaný problém který měli řešit, vidíme že nějaká komunikace s Pilátem byla nutná. Najednou jim spadla do klína  příležitost jak zatknout Ježíše za velmi příznivých okolností. Byla noc a obyvatelstvo bylo zaneprázdněné přípravou na svátek. Kromě toho se zdálo že Vězeň je - podivně - ochotný a nějakým podivným  způsobem se zdá usnadňovat jejich plány.  Z čistě politické strany  byla cesta volná.  Dveře, o kterých si mysleli že je budou muset  vyrazit, byly otevřené...  Ovšem na druhé straně byly ohromné legální problémy.  Jenom dát dohromady shromáždění soudu po západu slunce, sehnat potřebné  svědky a zajistit plnou účast Sanhedrinu na druhý den ráno,  vyžadovalo tvrdé uvažování a rychlou organizaci. Mnoho se muselo ponechat náhodě a naději na skončení podle plánu. Ale ty hrubé náčrtky plánu musely být zhotoveny před počátkem akce. Akce, která měla vyzkoušet jejich štěstí... Ale i když holé minimum základu bylo dohodnuto - zatčení, noční jednání které by zabezpečilo odsouzení, ranní shromáždění Sanhedrinu aby ratifikovalo nález .... stále ještě zůstávala svrchovaná otázka na kterou musí dostat definitivní odpověď: Budou schopní zajistit římské odsouzení včas, aby to zaručilo ukřižování před Svátkem. Bude Pilát ochotný vyslechnout případ za zvláštních okolností, na kterých oni musí  trvat? Bude žádat plný proces nebo se mohou spolehnout že pouze  potvrdí jejich nález z předešlé noci?   Takové otázky by se normálně řešily skrze oficiální cesty  jako rutinní záležitost. Každopádně museli mít nějaký časový rozvrh pro procesy židovských vězňů, jejichž případy vyžadovaly prověření prokurátorem. V případě takového kalendáře byl Pilát určitě konzultován.. Extrémní nutnost tohoto případu vyloučila použití těchto cest. Bylo již pozdě večer. Pakliže to odsouzení mělo hladce  projít,  bylo nutné,  aby se vytvořila nějaká dohoda s prokurátorem o vyslechnutí případu  příští ráno.  Existoval pravděpodobně jediný člověk v Jerusalémě, který mohl požádat o audienci s Pilátem v hodině Pilátova soukromého času. Tím člověkem byl Kaifáš, velekněz a byl to - ve vší  pravděpodobnosti - Kaifáš, který tam šel. On jediný mohl vysvětlit, v plné autoritě svého svrchovaného úřadu, státní důvody v tomto  procesu.. Mohlo by se zdát malou událostí jestli titulární šéf navštívil Piláta nebo ne, ale když události nabrali směr, o kterém budeme diskutovat v příští kapitole, shledáme, že nezaznamenaná návštěva měla hluboký a daleko dosahující vliv. Mám na mysli velmi  podivné chování  Piláta,  které příští den, během kritických hodin, rozhodlo o osudu Krista.

                                                        4.

                                           Psychologický rovnoběžník sil.

       Pakliže si někdo myslí, že přibližováním se k procesu Ježíše  z Nazareta, se přibližuje k něčemu jednoduchému a zřejmému, dělá veliký omyl... Tato věc je nesmírně subtilní. Pohled zvenku ukazuje ticho stojící vody ale pod tím zdánlivým klidem jsou hluboké, skryté proudy které z toho dělají nesrovnatelně největší a hluboce zajímavou psychologickou studii v historii. Záhady Krista se nezbavíme, přineseme li ji před římskou soudní stolici - my ji desetkrát zvětšíme..    První náznak toho, že je něco podivného na této povídce, co  není přímo ukázáno vypravujícími, není vidět na chování Židů, nebo  samotného Vězně, ale v chování Piláta. Vzpomínám si, jak jsem  čítával všechna čtyři evangelia ne jednou ale mnohokrát v pokusu  objevit co to bylo, co povědomě označilo povídku o tomto procesu  jako velmi zvláštní.

 

 

          A pokaždé když je čtu, roste přesvědčení že  ten schovaný element ležel v tom, co musím pro nedostatek slov nazvat neuspokojivým porovnáním Pilátova chování jak popsaný v evangeliích s jeho známým charakterem a předešlými skutky... Víme alespoň něco ze životopisu tohoto strohého, briskního a  nekulturního vojáka Římského Impéria. Tradice (která nemusí být  spolehlivá), říká, že se narodil ve španělské Sevile. Přišel z bojovné rodiny, byl členem "ordo equester" (něco jako "řád rytířů  na koni) a po nějaký čas sloužil pod Germanicusem v Germanii. Zdá se,  že během delšího pobytu v Římě okouzlil srdce římské dívky,  která měla velmi vysoké konekce. Byla to Claudia Procula která mu byla souzena, a o které si povíme víc. Jako nelegitimní dcera Claudie, třetí ženy Tiberia, Claudia Procula byla pravnučkou  Augusta Césara. Je jasné, že toto spojení s vládnoucí skupinou posloužilo Pilátovým osobním ambicím a v roce A.D.26, na doporučení Sejanuse, byl jmenovaný prokurátorem v Judeji. Při přijmutí tohoto  postavení, Pilát zažádal o velmi nezvyklé povolení, aby si mohl  vzít s sebou svou ženu Claudii. Povolení dostal.  Toto jsou nepočetná ale sugestivní fakta o Pilátovi před jeho  příchodem do Judeje. Ale když se dostaneme k deseti kritickým rokům  jeho života, o které nejvíce historii jde, dostaneme světlo, které  Piláta osvětluje z nových směrů. Tři hlavní epizody vystupují z  těchto bouřlivých let. Byla to aféra římských standard a znaků,  aféra t.zv. "Corbanu" a aféra votivních erbů. K těm by se ještě  mohl přidat případ samaritánského podvodu (imposture), což zavinilo  Pilátovo odvolání a nakonec vyhnání.     Když budete pečlivě a nestranně číst soudobé klasické popisy  těch událostí, a budete se všímat hlavně zpráv o jeho chování, učiníte si velmi definitivní obraz jakéhosi drsného, spíše netaktního a velmi tvrdohlavého muže. Člověka. pro kterého autorita  znamenala prosazování vlastní vůle spíše než odpovědnost a ohledy na jiné. Není vidět ani stopa po taktu v zacházení s cizinci a podřízenými lidmi, který tak charakterizoval Julia Césara a jiné vznešené a moudré Římany. Pilát byl ztělesněním té osobní agresivity, se kterou lidé v autoritě - která je nad jejich síly  - často používají, aby dosáhli svých cílů.  Jeho tvrdohlavost a totální nedostatek politického vidění se  ukazuje silně v aféře římských znaků. Nevíme co ho přimělo, aby  poslal standardy a jiná insignia Legie do Jerusaléma. Ale ta skutečnost, že je tam poslal v noci nasvědčuje, že očekával potíže. Když potom potíže přišly, Pilát byl prakticky obklíčen v Cesareji  po šest dní a šest nocí, a neudělal zřejmě žádný pokus dosáhnout  nějakého řešení diskusí nebo dohodou. Jeho jedinou reakcí bylo obklíčit deputaci vojskem. Když potom shledal, že by mohl prosadit svou vůli pouze totálním masakrem (tak fanatické bylo odmítání  jakýchkoliv znaků či obrazů v Jerusalémě),  Pilát kapituloval  a znaky byly z Jerusaléma staženy.

      Je výhodné, že máme možnost porovnat chování Piláta v této  příhodě s chováním jiného římského vojáka Petronia v téměř totožné situací. Toto popisuje obšírně Josefus Flavius. Charakteristický  rys tohoto případu je jasné Petroniovo pochopení, že jsou hluboko usazené morální síly v pozadí židovské demonstrace, se kterými musí počítat i politická moc Říma. Petronius se snažil odstranit  překážky soukromou konferencí. On měl mnohem silnější tlak na svou  osobu než Pilát,  protože byl osobně pověřený šíleným císařem, aby standardy v židovském chrámu umístil. Neučinit tak, mohlo vyvolat nepříjemné důsledky. Když ale Petronius narazil na stejnou skálu  jako Pilát, napsal zprávu Caiusovi. To ho označilo nejenom jako velmi odvážného člověka, ale najisto zdvihl prestiž Říma na Blízkém  Východě...  Ale pointu kterou jsem chtěl ukázat, je rozdíl mezi Petroniem  a jeho jednáním v té delikátní záležitosti a Pilátovou akcí ve  velmi podobné situaci. Ukazuje na nezměrný rozdíl dvou myslí, které byly světy od sebe. Všechny Pilátovy aféry byly vyřizovány se  stejným nedostatkem mentální pružnosti a pochopení..

 Vezměte na příklad aféru "Corban," jinak posvátné pokladnice. Ten projekt, pro který Pilát zabavil ty peníze, byl chvályhodný -  financování vodovodu od Šalamounových bazénu, do středu města. Židé byli zainteresováni do jisté a bezpečné dodávce vody jako každý  jiný. Tento problém zaměstnával mozky králů i státníků po staletí a více než jeden židovský pokus byl proveden. Otázka nalezení peněz  pro tento potřebný projekt by nebyla obtížná, kdyby se Pilát  obrátil na autority. Ale on vyraboval "Corban" fond pouze na náboženské účely. Když obyvatelstvo přirozeně protestovalo, Pilát vyprovokoval zbytečně krvavou aféru tím, že poslal své vojáky,  přestrojené za civilisty mezi dav. Tu stejnou povahu a nesmiřitelnou mysl ukázal Pilát v aféře  votivních erbů či znaků, (votivní předmět = obraz, socha či jiný předmět darovaný bohům). které nechal instalovat v Herodiánském  paláci.

 

 

         V Pilátovi nebyl ani ten nejmenší pokus pochopit či ocenit  ten hluboko usazený náboženský charakter protestu proti těm  předmětům - nechtěl o tom ani diskutovat. Až teprve když byl poslán  dopis od zástupců národa Tiberiovi, potom po Tiberiově výtce, Pilát  nechal sporné předměty odstranit.  Potom je tu poznámka v evangeliích o aféře, kdy Pilát smíchal krev nějakých Galileanů s jejich obětmi. Nemáme tušení k čemu to  poukazuje, ale souhlasí to s tím, co víme o jeho povaze a podobá se to k aféře Samaritánů o které se zmiňuje Philo... Takové jsou  obrazy Pontia Piláta, jak se tak vynořují z jediných nezávislých a světských záznamů, které o něm máme. Jsou překvapivě konsistentní  co do typu povahy.  Teď když se podíváme do záznamů evangelií o procesu s Ježíšem  Kristem který tento člověk řídil, dostaneme okamžitý a neomylný dojem, že ta osobnost kterou jsme poznali z předešlého popisu není přesně taková jakou vidíme nyní. Tak nějak se nezdá být tím pravým  Pilátem - nafoukaným, panovačným, agresivním, který zde soudí Pána Života. Zdá se být tak ustaraný aby upokojil Židy a na druhé straně neochotný vyhovět jejich přání. Dává dojem člověka, který je rozpolcený dvěmi nesmiřitelnými silami.... Osobně se domnívám, že Pilát se toho celého případu nechtěl ani dotknout. V jeho mysli  panovala jediná myšlenka: Krista osvobodit, nějakým způsobem, za  každou cenu. Tento motiv vidíme všude: Pokus to celé hodit na Heroda, třikrát prohlášení neviny Vězně, umývání rukou, nakonec  zoufalý pokus nabídnout za výměnu Barabáše. Teprve když se ozvalo  to nebezpečné volání:"Ty nejsi Césarův přítel!" nový a větší strach zvítězil nad tím, který hryzal v jeho mysli. Jaké je vysvětlení tohoto zřejmě nekonsistentního chování člověka, který normálně měl velmi silnou vůli a který jen tak lehce nesnášel opozici? Jak to, že Pilát, tyran světské historie, vypadá jako nerozhodný člověk na  stránkách evangelií?  Nemyslím si, že se kdy dopátráme vysvětlení tohoto jevu, dokud nezvážíme různé osobní záležitosti se strany Piláta a obzvláště to, co se pravděpodobně odehrálo v jeho  vlastní domácnosti v ten večer před procesem. Vzpomeňme si , jak jsme při sledování podivného zdržení došli k přesvědčení, že Pilát musel být varován o tom, co se mělo odehrát a to interview se nemohlo  odehrát dříve než v jedenáct v noci. Ať už jsou důkazy pro tu noční schůzku jakkoliv silné, jsou  podpořené malou ale velmi významnou okolností - faktem, že Claudia  Procula byla tu noc v Herodiánském paláci. Je mimořádně sugestivní  skutečnost, že jediná zmínka o Claudii v tomto kontextu která  přežila staletí, je poznámka že "snila o Ježíši Kristu noc před  Jeho smrtí.."

      Pokud pohlížíme na římský soud s Ježíšem jako rozvíjející se  podél tradičních linií (jak se často odvozuje z evangelií), podle  kterých Židé - bez jakékoliv předběžné dohody - přivedli Ježíše  v pátek ráno před Piláta, potom poznámka o Claudii Procula se zdá  být totálně nelogická a obsah nepravděpodobný. Ale v okamžiku, kdy  dáme události do přirozené souslednosti - pravda se nám podívá do  očí. A proto rozvažte ten nejpravděpodobnější tok událostí v té  nezapomenutelné noci.... Pilát byl ve městě - ne na krátkou  návštěvu - ale plných deset dní svátků. Pravděpodobnost že Claudia  přišla s ním je velmi silná - i kdybychom neměli Markův definitivní  záznam o tom, že tomu tak bylo. Přátel v cizím městě měla jistě  málo. Člověk Pilátova postavení musel být velmi omezený ve výběru  známostí a proto Pontius a Claudia byli většinou odkázáni sami na  sebe.

      Nebudeme příliš "vedle" když si je - tu osudnou noc představíme, jak sedí kolem krbu v prostranném pokoji jejich  privátním obydlí, protože víme že Petr si hřál ruce nad ohněm - ten  večer bylo chladno.   Abychom si mohli plně uvědomit co se stalo potom, je třeba si upamatovat podivné časové omezení, které nám tento problém nutí. Víme ze záznamů evangelií, že Pilát vyslechl  případ časně ráno v pátek. Uspěchaná návštěva Jidáše u velekněze se pravděpodobně udála mezi osmou až devátou ten večer, protože večerní shromáždění pokračovalo po tom, co Jidáš odešel a my máme  ještě dvě hodiny čekání v Zahradě. Pakliže rozhodnutí o zatčení  Ježíše zapříčinila zpráva Jidáše (a my máme velmi silné důvody tomu věřit), je jasné že Pilát musel dostat návštěvu mezi - řekněme - devátou a půl dvanáctou. Jak jinak by se mohlo naplánovat  Pilátovo slyšení případu bez předešlé schůzky? Jak už jsme poznamenali v předešlé kapitole - v celém Jerusalémě byla pravděpodobně jediná osoba, která mohla bezpečně  navštívit Pilátův dům v tak pozdní hodinu a to pouze z urgentních politických důvodů. Tím člověkem byl sám velekněz. Ano, nevidím  jinou možnost, jak by jinak mohla být zajištěna osobní přítomnost Pilátova v tak krátké době - kdyby nebylo návštěvy velekněze,  nejvyšší autority židovského státu.

 

 

       A proto se zdá, že jsme bezpečně v rámci pravděpodobnosti  když budeme předpokládat, že někdy mezi devátou a jedenáctou  hodinou (pravděpodobně blíže k jedenácté), význačná osoba  navštívila Herodiánský palác. Je možné, že byl návštěvník uveden do  soukromých komnat Pilátových - ale pravděpodobnější je, že Pilát  vyšel do předních pokojů aby se s ním setkal.  Nyní, jak to tak chápu, v několika nejistých minutách (pro zástupce jerusalémské moci), byl nastíněn plán pro příští hodiny.  Velmi důležitý politický zločinec má být zatčen v tuto noc. Celý  soud musí skončit příští ráno, a bylo velmi pravděpodobné, že skončí trestem smrti. Byl by Pilát svolný tento případ vyslechnout v časnou hodinu, aby byl čas vše ratifikovat a tak zajistit smrt  Odsouzeného před západem slunce?  Je zcela pravděpodobné, že se konverzace dotkla také jednoho  velmi ožehavého předmětu: Problém znečištění. Lidem, kteří  zastávali vysoké úřady, nebylo dovoleno aby v tento zvláštní den  vstoupili do domu Cizince. Ale ta záležitost byla velmi naléhavá.  Pakliže nebude soud vykonán, druhá alternativa byla (vzhledem k ohromnému počtu návštěvníků Jerusaléma v té době) bylo zcela možné povstání. Byl by, Pilát - za těchto okolností - ochotný  setkat se s deputací venku, která by mu tam sdělila výsledek  jednání židovského soudu?  V diskusi o otázkách jako je tato, jistě uplynulo dvacet až  třicet minut a po odchodu návštěvníka se Pilát jistě vrátil  k teplému krbu. Dovedl by si ten kdo zná ženskou povahu, představit  že by Claudia nebyla zvědavá na obsah pozdního rozhovoru? Nebyla by  ženou, kdyby nebyla zvědavá a my si můžeme být jistí že nežli šla  tu noc na lože, dozvěděla se obsah konverzace, totožnost Vězně a  důvody (ať už postačující nebo ne) k Jeho zatčení. Zajímala se o  všechno, co věstilo potíže mezi Pilátem a Židy. A tak potom, když  byla sama určitě měla na své mysli Ježíše. Když se na druhý den  vzbudila s myšlenkou na živý, bolestivý sen a shledala že Pilát již  odešel, poslal za ním zprávu, o které se zmiňuje Matouš: Neměj nic  s tím spravedlivým! Dnes jsem pro něho ve snu mnoho trpěla" 27:19.     Až potud máme logický a srozumitelný sled událostí. Je  pokračování také logické? Navrhuji že je. Protože charakteristika,  která nás okamžitě napadá při čtení zprávy Claudie je naléhavost,  neodkladnost. Slova prozrazují někoho, kdo je psal ve spěchu a kdo  chce naznačit že zpráva je vážná. Ano, bylo by obtížné sestavit  zprávu kratší, která by obsahovala přesně tutéž informaci, kterou  Claudia chtěla Pilátovi sdělit. Chtěla ho především varovat:  Nedotýkej se toho! Zdá se že měla víc než pouhý dojem, že Pilát  vydá Krista Jeho nepřátelům a to hned na počátku přelíčení. Proto  ta potřeba rychlého varování.

        Není snad třeba připomenout něco tak zřejmého jako že pakliže Claudia věděla o zatčení a o všech okolnostech o kterých jsem se  zmínil, to samo o sobě je dostatečnou příčinou pro podobný sen. Ale  chtěl bych zavést pozornost k významnému detailu: Ten sen by nebyl  jistě pro Claudii tak hrozný kdyby nevěděla, nebo alespoň neměla silné podezření, že Pilát schválí nález židovského soudu. Celý  smysl zprávy je: Neměj nic s tím spravedlivým! Dnes jsem pro něho  ve snu mnoho vytrpěla.

 Ať už tato slova dáme dohromady jakkoliv, mohla být pouze  napsána ženou, která se snaží odvrátit něco, čeho se obává že se  stane. Fakta směřují k jednomu závěru: Claudia měla důvod věřit, že  Pilát bude ratifikovat rozhodnutí židovské rady bez jakéhokoliv  slyšení - nebo s minimem soudních formalit. Jinými slovy: Pilát se  už rozhodl tak učinit a dal na to své slovo již v noci... Přiznám  se, že jsem byl ve vlastní mysli na tento závěr připravený už pro  tu zvláštní politickou situaci, která donutila židovské autority  použít tak drastický způsob, jakého použili. Nemohu se ubránit  pocitu, že Kaifáš chtěl vědět dopředu najisto, zda Pilát bude  souhlasit s tím, co oni od něj potřebovali. Zdali u této  příležitosti a potom co velekněz potvrdí, že tento Vězeň si smrt  opravdu zasluhuje, Pilát bude ochoten schválit rozhodnutí  Sanhedrinu, aby vše bylo skončeno před západem slunce. Kdyby však  to muselo být odloženo, bylo by lépe odložit zatčení také.  Skutečnost, že k zatčení došlo, poukazuje na pravděpodobnost, že  Kaifáš v tomto směru kladné ujištění obdržel.  Ale na co jsem připraven nebyl - co vlastně přišlo jako  překvapení - byl objev, že záznamy o římském soudu samy potvrzují  tento pohled. Je to záležitost, kde se vyplatí pečlivá studie: Kdokoliv se podívá na záznam všech čtyř evangelií o soudu  Ježíše Pontiusem Pilátem, položí si je vedle sebe a pečlivě je  srovná, shledá že jsou zcela totožné v jednom bodu a to, že Pilát  oslovil Ježíše otázkou:"Jsi Ty král Židů?" ...Toto je významné,  protože dva první evangelisté nedávají ani náznak toho, že by někdo  řekl Pilátovi jaká byla obžaloba. Oba dva, Matouš i Marek s jejich  obvyklou stručností a úplným nedostatkem druhořadých podrobností,  popisují Piláta jak se ptá okamžitě hlavní otázku:

 

                Marek                                   Matouš

              A hned časně zrána přední------- Když nastalo ráno, usnesli

             kněží se staršími a učiteli---------- se všichni přední kněží a starší

           Písma se poradili, Ježíše-------------lidu proti Ježíšovi, že Ho usmrtí.

           spoutali, odvedli a vydali------------Spoutali Ho, odvedli a vydali vládci

         Pilátovi. Pilát se otázal:--------------Pontiu Pilátovi. Vladař se Ho otázal:

        "Jsi Ty král Židů?"------------------"Jsi Ty král Židů?"

 

         Je zcela jasné, že toto nemůže být za žádných okolností  počátek soudu! Oba tito Synoptičtí autoři přeskočili něco, co je pro nás hrozně důležité, na příklad co vedlo Piláta k této otázce.  Naštěstí máme další dvě nezávislé verze na které se můžeme obrátit  a já žádám čtenáře, aby je pečlivě prozkoumal:

 

                      Lukáš.                                         Jan

 Celé jejich shromáždění povstalo---------- Pilát vyšel k nim a řekl:  a odvedli Jej k Pilátovi.

 Začali Ho obviňovat: --------------------- -  Jakou žalobu vznášíte proti-tomuto člověku?

Shledali jsme tohoto člověka---------------- Řekli mu: "Kdyby nebyl zločinec,

 že rozvrací náš národ, brání----------------  nevydali bychom ti ho"

 dávat daně císaři a říká že sám je---------- Pilát jim řekl: Vezměte si Ho

 Kristus král. Pilát se Ho otázal:------------  a suďte Ho podle svého zákona"

 "Ty jsi král Židů?" --------------------------  Židé mu řekli:"My nesmíme nikoho

                                                                    usmrtit". Tak se naplnilo Ježíšovo

                                                                    slovo které řekl, aby naznačil,

                                                                    jakou smrtí má zemřít. Pilát tedy

                                                                    vešel opět do paláce, zavolal si

                                                                    Ježíše a řekl Mu: Ty jsi král Židů?.

 

    Dvě skutečnosti vyvstávají z těchto záznamů. Za prvé nabízejí mnohem plnější a srozumitelnější popis toho co se stalo. Ale za  druhé a to hlavně, Pilátova otázka přichází - jak je nám jasné že musí přijít, až po nějakou předběžnou dohodou se Židy. Je to ta úvodní fáze soudu, pro kterou chci zvláštní pozornost. Kdyby jsme měli pouze Lukáše, zdálo by se, že v okamžiku kdy kněží přivedli Vězně, spustili jejich hlavní obvinění takto: Shledali jsme tohoto člověka že rozvrací národ, brání dávat daně císaři a říká že je  Kristus král."  Řekněme si, že psychologicky, by to bylo dokonale  přirozené a uspokojivé otevření případu - a pakliže nemáme jiné záznamy, byli bychom oprávnění, dokonce přinuceni předpokládat, že  tomu tak bylo. Ale Janovo evangelium přitahuje pozornost, protože  vrhá nové světlo na to jak Židé prezentovali ten případ...

           Není to snad tím, že by Janova verze byla v kontradikci s ostatními Synoptickými autory - naopak, potvrzuje je. Ale zdá se, že začíná mnohem dříve a doplňuje to, co schází ostatním..  Nejdříve udává to, co musíme považovat jako pravděpodobné: To že  když Ježíš byl přiveden k Pilátovi, Vězeň sám byl přiveden do paláce, zatím co kněží a ostatní žalobci zůstali venku... Po  krátkém intervalu podle Jana, Pilát vyšel ven a zeptal se Židů: "Jaké obvinění přinášíte proti tomuto muži?" To bylo definitivní otevření římského soudu, protože to byla základní část římského systému, kdy nejprve bylo vznešeno "Accusatio," (obvinění) potom následovalo "Interrogatio," (výslech)  a nakonec "Excusatio"  (obhajoba)  obžalovaného.

 

 

      Odpověď kněží na tuto otázku je tak význačná - já se  domnívám, že tomu nebyla dána patřičná váha. Kněží odvětili: "Kdyby  nebyl zločincem, nepřivedli bychom Ho k tobě"... Než si rozvážíme  co tato fráze znamená, podívejme se opět na záznamy Lukáše a Jana.  Je zřejmé, že i při zběžném čtení je mezera v Janově verzi po  slovech "není nám dovoleno někoho usmrtit". V žádném případě nemohl  Pilát přejít přímo od vyhýbavé a nevrlé odpovědi k vedoucí otázce,  kterou oslovil Krista:"Jsi tedy králem? Nějaká předběžná konverzace  zde být musela... Naštěstí scházející byla dodána Lukášem a my tedy  můžeme zaplnit mezeru jak je vidět v následujících záznamech:

 

               Rekonstrukce líčení při otevření římského procesu.

 

        Prezentace Vězně Pilátovi: Vedli proto Ježíše od Kaifáše do  paláce a bylo časně ráno; sami do paláce nevešli aby nebyli  znečistěni a mohli jíst Beránka. ....

Pilát požaduje "accusatio" (žalobu): Pilát tedy vyšel ven  k nim a řekl: Jaké obvinění proti tomuto muži přinášíte?

 Židé neochotní pronést žalobu: Kdyby nebyl zločincem, nebyli  bychom Ho předvedli...

 Pilát odpovídá: Vezměte si Ho tedy a suďte podle vašich  zákonů....

 Kněží odpovídají improvizovanou žalobou. Není nám dovoleno usmrtit člověka!" A počali Ho obviňovat, řka: My jsme shledali  tohoto muže že rozvrací náš národ, brání dávat daně císaři a říká  že je Kristus král"..

 Pilátova otázka k Vězni: Pilát proto vešel do paláce, povolal  Ježíše a řekl Mu: "Ty jsi král Židů?"

       Tato rekonstrukce příběhu nejenom že obsahuje všechna  důležitá fakta zaznamenaná ve všech čtyřech evangeliích, ale je to  jediný záznam, který o tom jednání máme. Jak prozkoumání dokumentů ukáže, všichni čtyři jsou téměř jednohlasí, když dojdou ke svému bodu vstupu. Kromě toho se to čte jako autentická část historie.. S tímto popisem nyní před námi, můžeme učinit pokus o rekonstrukci  události, která jak historicky, tak i psychologicky je  pravděpodobně bez obdoby v análech světa...    První definitivní akt tohoto dramatu, o kterém máme historický záznam, je přivedení Ježíše z místa kde byl uvězněný, (pravděpodobně v domě velekněze) na místo soudu. To mohlo zabrat tak dvacet minut, ale jelikož bylo velmi časně ráno, jen pár lidí  zahlédlo malou skupinu lidí, jak rychle procházejí úzké uličky Starého Jerusaléma. Prokurátor vstal brzy a očekával delegaci. Při  příchodu k bráně paláce počítejme krátký čas na přezkoumání  pověřovacích listin, po čemž byl Vězeň sám odveden římskou eskortou do Pilátovy přijímací místnosti. Mezitím delegace a jejich eskorta  zůstali venku.  Nyní přicházíme k velmi zajímavému bodu. Po krátkém intervalu  vyjde Pilát k delegaci a zeptá se: Jaké obvinění vznášíte proti tomuto muži? Jak už jsem se zmínil - toto byl neomylný náznak, že  Pilát hodlá vyslechnout celý případ sám. To rozhodnutí zřejmě vyvolalo nevoli se strany kněží, protože jejich odpověď nevyjadřuje  povinnou úctu vůči Pilátovi, který přece jednal plně v souladu  s tím, co mu jeho úřad přikazoval. Dokonce se zdá, jakoby Židé měli  proti Pilátovi nějaké stížnosti v tomto směru. "Kdyby to nebyl  zločinec, nepředvedli bychom ho."  Vezmeme-li tuto odpověď jako historickou, zdá se mi, že je  možný jen jeden výklad: Židům se nelíbil Pilátův úmysl celý případ prošetřit. Zřejmě přišli pod dojmem, že Pilát nebude trvat na  formálním otevřením případu proti Ježíši a zdá se, že ani řádnou obžalobu připravenou neměli. Kdybych mohl použít širokou ale zcela legitimní parafrázi, mohl bych promluvit za Židy takto: Nemůžeš se  spokojit s nálezem našeho soudu, že tento muž je zločincem? Proč chceš znovu ten případ otevřít, když my jsme ho shledali hodným  trestu smrti? Na to Pilát velmi důmyslně odpoví: Vezměte Ho tedy a suďte  podle vašeho zákona! Jediná odpověď na jeho odmítnutí byla  opětná žádost o ratifikaci: Shledali jsme toho muže jak rozvrací  národ, brání dávat daně císaři a říká že je Kristus král.". Zmínka o "králi" dala Pilátovi něco, s čím mohl pracovat a tak se  vrátil do paláce a dal Ježíši tu historickou otázku: "Jsi Ty král  Židů?" V této epizodě jsou dvě skutečnosti, které si žádají  zvláštní pozornost.

 

 

       Za prvé se to čte jako kopie života. Za druhé  ta vyjádřená nevole kněží, když se Pilát rozhodl přešetřit případ,  ukazuje na předešlou dohodu. Ti lidé by sotva pronesli drzou  poznámku, kdyby bývali neočekávali okamžité Pilátovo schválení  nálezu jejich soudu!  Ale když položíme vedle sebe tento fakt a zprávu Claudie manželovi, potom se pravděpodobnost zvyšuje. Počínáme chápat proč byla Claudia tak uspěchaná a ustaraná, aby Pilát zprávu dostal co nejdříve. Protože: Pakliže události nabraly směr, který jak se zdá nabrat musely, potom Claudia věděla nejenom totožnost Vězně před  uložením se k spánku, ale také věděla že Pilát uvažuje o ratifikaci (pakliže ji už plně nepřislíbil)  židovského rozsudku. To bylo to, co dalo podnět ke spěšné komunikaci. Claudia mu chtěla říci za  každou cenu, aby tak neučinil.. Pakliže je to správné pochopení té pozoruhodné epizody, potom jedna věc je zcela jasná: Zpráva, kterou Claudia Procula poslala Pontiu Pilátovi to ráno před Ukřižováním, změnila v určitém smyslu běh historie. Pakliže Pilát  tu zprávu skutečně obdržel, muselo se tak stát ihned po jeho příjezdu na místo soudu - protože rozrušené ženy mají lehký spánek  a celý smysl zprávy poukazoval na to, že to poslala okamžitě jak se  probudila.

      Jedno se zdá být jisté a to, že Pilát přišel do přijímací místnosti s úmyslem ratifikovat židovský rozsudek. Než ale delegace dorazila, stalo se něco, co změnilo jeho rozhodnutí! A nejenom to. Psychologické stavy mají zvláštnost kdy - když dostanou výzvu - přeskočí do úplného opaku. Pilát ve svém jednání s Židy to ráno  se zdál mít jediný zájem: Svrhnout odpovědnost za tuto záležitost  na druhé. Tento fakt se nedá vymazat ze stránek tohoto příběhu. Vidíme to již v první fázi, kdy chce donutit Židy, aby vykonali svůj rozsudek sami. Vidíme to třikrát ve veřejném prohlášení  o Vězňově nevině. Vidíme to, když posílá Vězně Herodovi, a vidíme to v té vrcholné chvíli, kdy už není schopen přesvědčit dav, umyje si  ruce na znamení, že s tím případem nemá nic společného!  A tak v členu Pilátovy vlastní rodiny objevujeme čtvrtý  faktor v psychologickém rovnoběžníku osobních sil, které zapříčinily Ježíšovu smrt. Vliv Ježíšův na ženy Jeho doby byl  hluboký a vzbuzuje pozornost. Vzal Marii Magdalénu z její rodné Magdaly a udělal z ní svého otroka provždy. Vzal syny a živitele od žen jako Salome a Mary ženu Kleofáše - a přesto by ochotně zemřely pro Jeho ideji, a později pro Něho mnoho vytrpěly. Byl blízkým přítelem kultivovaným ženám jako Marie a Marta. Měl v Joaně věrného a oddaného následovníka v domácnosti Heroda. Musíme přičíst Claudii do kruhu Jeho přívrženců? Ve smyslu skutečného učednictví, ne. Ale ve smyslu, že nějakou záhadnou cestou přišla pod Jeho morální vliv. Byla to ona, která zpevnila římský instinkt pro spravedlnost  v Pilátovi v okamžiku, kdy byl pokoušen, pro osobní výhody, schválit předsudky židovské kliky a odsoudit Ježíše jen na jejich doporučení. Ona byla autorem toho zářícího momentu, kdy tyran se snažil zvážit pravdu do posledního gramu. Nezmenšujme tuto kapitolu  v Pilátově pohnutém životě.   Dokud tento podnět trval, jeho jednání v této těžké situaci  byl téměř dokonalý. Spravedlivější přešetření nelze očekávat od  žádného soudu té doby. Vliv toho, kdo byl přesvědčený o Kristově  nevině, je v tom jasně viditelný. Teprve když ten vliv vyprchal,  v rostoucí a unavující židovské opozici, s vyhrůžkami o císařově  intervenci, Pilát skončil - jak měl na počátku v úmyslu - tím že  vydal Vězně do rukou Jeho nepřátel. A tak bitva vůle skončila porážkou římského prokurátora a byl  to pravděpodobně velmi podrážděný muž, který se vracel zpět do císařského paláce. Ale nemusíme čekat dlouho na odezvu..  Za  několik hodin později byli Židé zpět. Ve spěchu, nebo z vnitřního  přání odplaty, nechal napsat nesmrtelný nápis: "Toto je král  židovský." Chtěli aby to pozměnil. Odmítl. "Co jsem napsal, to jsem  napsal!"  Ten pravý Pilát vyplul na povrch, když  svrchovaná  chvíle jeho osobní a individuální krize přešla....

 

                                                         5.

                                        Situace v pátek odpoledne.

 Chceme-li získat skutečný pohled na události, které následovaly  po smrti Krista, budeme muset začít studovat pečlivě situaci, jak -  pravděpodobně existovala kolem čtvrté hodiny po poledni.. Až do  nyní jsme se přibližovali našemu subjektu výlučně z perspektivy  z oficiálních a kněžských stanovisek. Tento pohled byl velmi  důležitý v ranných fázích případu. Trestní stíhání bylo v rukou  kněží a my jsme potřebovali vědět, kdo za tím stojí....

 

 

      Ale po dosáhnutí hlavní odpovědi, zástupci Židů ustupují dočasně do pozadí, a nová skupina lidí zaujme jejich místo. Tato  skupina - osobních přátel a přívrženců Ježíše - nás bude zajímat po příští dvě nebo tři kapitoly. Začněme zkoumáním, kdo ti lidé byli, a co nám o nich vypráví dokumenty...  Když vynecháme Marii a Martu z Betanie a jejich bratra Lazara, o kterých - z určitých  důvodů není slyšet ve spojení s konečnou tragedií, zůstává nám skupina šestnácti lidí. O těch všech se ví, že patřili do úzkého  kruhu Ježíšových osobních podpůrců:

        Jedenáct apoštolů, Marie, matka Ježíše, Marie, žena Kleofáše,  Salome, žena Zebedea, Marie Magdaléna, Joana, žena Chuza, Herodova  služebníka..  K těmto bychom snad mohli přidat dva muže vyššího postavení, kteří sice nedávali otevřeně najevo spojení s Ježíšem,  ale zřejmě měli pro Něj velké sympatie - Josef z Arimatie a člen rady, Nikodém.  Podle záznamů, každý z těchto osmnácti lidí byl v Jerusalémě, nebo v jeho blízkosti v tyto svátky. O všech máme  dokumentované  stopy. Toto je zvláště důležité v případě žen protože jak uvidíme, jejich evidence dodává váhu událostem, které se brzy  měli odehrát. Otázka, nad kterou musíme nyní uvažovat je: Jak se projevila  rána Kristova zatčení a ukřižování na tuto skupinu? Jaké byly  přesně okolnosti, za kterých si tito lidé uvědomili co se vlastně  děje, a jak se chovali pod tlakem událostí, které nejenom že přinesly smrt jejich Vůdci, ale zároveň hluboce ovlivnily jejich  životy? Naštěstí, v případě učedníků můžeme odpovědět na tuto  otázku okamžitě. Nejsou pochyby o tom, že plné uvědomění si situace přišlo ve čtvrtek pozdě večer. Zvláštní vážnost Jeho slov během Večeře v horním pokoji je jistě připravila pro nějakou nedefinovanou katastrofu. Ale teprve když Jidáš dorazil se skupinou ozbrojenců, ten odporný charakter zrady jim došel. Po krátkém a zbytečném odporu Petra se zdá, že většina z nich utekla. Noc přešla s Ježíšem v rukách svých nepřátel, a s Jeho nejbližšími  přívrženci rozprchnutými v hrůze nad tím, co viděli.

     Avšak ještě než nový den byl hodinu stár, dva z těchto lidí,  Petr a Jan se objeví ve velmi kompromitujícím a nebezpečném prostředí - na dvoře velekněze. Zdá se být rozumné předpokládat, že  ti dva vešli do města hned po skupině ozbrojenců s Ježíšem. Máme-li uvěřit záznamům o zatčení, zdá se že to byla velmi  různorodá skupina. Jistě byl pro zatýkací skupinu předem ujednán rychlý průchod branou do města a v tom zmatku nemuselo být obtížné pro Petra a Jana proklouznout dovnitř aniž by byli poznáni. Jak už  byli ve městě, zřejmě sledovali skupinu ozbrojenců až k domu  velekněze, kde je Janova známá vpustila na dvůr.

      Co se týče těch ostatních devíti učedníků, je velmi pochybné,  že by někdo z nich spal ve městě tuto noc. Zřejmě zpanikovali a uprchli, aby se vyhnuli zatčení. I když připustíme, že během svátků byly předpisy u bran města jistě uvolněné, i tak se nezdá, že by se někdo z těch devíti, pokusil přespat ve městě. Je mnohem více pravděpodobné, že udělali něco zcela jiného, o čem budeme jednat později. Ženy z této skupiny byly, ve vší pravděpodobnosti, odříznuty od přímých informací, dokud ten noční soud s Ježíšem  neskončil. Nesmíme zapomenout že, zatím co v době novin, rádia  a televize zprávy letí neuvěřitelnou rychlostí, ve Starém Jerusalémě to bylo jiné. O zatčení Ježíše se dohodli když už  většina obyvatel byla v posteli. Návrat ozbrojené skupiny byl veden  po postranních cestách, kde v tuto dobu mnoho lidí nebylo.

      Okolnosti pracovaly ve prospěch kněží. Ráno  se otevřely  brány a lidé počali proudit sem a tam. Zprávy o dramatické noční  příhodě se jistě počaly rozšiřovat a stálý proud zvědavců se jistě  dostal do horního města. Ale jak se zdají evangelia popisovat - nic  zvláštního se neodehrálo až do doby, kdy tato veliká tragedie  probíhala svou poslední fázi. Takže nebudeme daleko od pravdy  když usoudíme, že ženy se o tom smrtelném zvratu událostí nedozvěděly až pozdě v pátek ráno, ať už skrze zprávy po ulicích,  nebo - a to je pravděpodobnější - skrze uspěchanou návštěvu Petra  či Jana. Pro ty, kteří Ježíše milovali, bylo také nutné uvědomit Jeho matku za každou cenu. Jestliže toto je rozumně přesný  odhad, uvidíme že akceschopnost Ježíšovy skupiny v pátek ráno, se  zmenšila ze šestnácti osob na sedm, z nichž pět byly ženy. Kdyby se některému ze zbývajících učedníků podařilo spojit se ať už s Janem a Petrem, nebo se ženami, zdá se být neuvěřitelné, že by o tom nebyl záznam! Pravděpodobnost že žádný se ještě nevrátil je posílená skutečností že lidé kteří jsou spojeni s konečnou scénou  u kříže, patří do jedné nebo druhé skupiny těch sedmi lidí.  A ti  všichni tam jsou, vyjma dvou, jejichž nepřítomnost je ospravedlněna. (Domnívám se, že Petr byl někde zalezlý, dokonale ponížený, litující a zlomený - zatím co Joana, protože Herod byl ve  městě, měla zřejmě povinnosti spojené s úřadem jejího manžela).

 

 

       Žádný strach nemohl zabránit matce takového Syna, aby nebyla přítomná Jeho konečné agónii a tak ji nacházíme u kříže. Jan je tam  také, v předvídání toho, že ji přijme brzy za matku. Marie, žena Kleofáše, Salome a Marie Magdaléna stojí opodál. To vše je v souhlase s očekáváním. I kdyby všech jedenáct učedníků bylo po  ruce aby sdíleli odpovědnost a smutek toho strašného rána, stále bychom očekávali přítomnost  žen. Ty nejkřehčí ženy jsou přitahovány  neodolatelně k službě umírajícím dokonce i za podmínek, které trhají nervy silných mužů. Ale obraz těchto osamělých žen a učedníka Jana "stojících poblíž" v hodině vrcholné krize, a dělajících to co mohli - je velmi lidské a velmi podobné  skutečnému životu. Pakliže byla někdy skutečná historie popsaná, je to zde.   Uvažujte o událostech, které okamžitě následovaly. Že Ježíš  Kristus zemřel na tom kříži v plném fyzickém smyslu slova - ještě  než římské kopí probodlo Jeho bok - se mi zdá být jednou z jistot historie. Všechny záznamy to potvrzují a jestliže ten první (Marek) je důvěryhodný, Pilát sám si ověřil tento bod u centuriona dřív,  než dal povolení k odstranění těla. Zdá se že v té době nebyl nikdo na pochybách a nebyl ani do konce života očitých svědků. Čekalo to  na racionalistu Venturini-ho na počátku devatenáctého století, aby roznesl podivnou tezi, že Ježíš pouze omdlel a probral se  v chladném hrobu. Tato teorie byla - úspěšně odpovězena Štrausem  a my ji probereme v pozdější kapitole. Všichni čtyři autoři se shodují na tom, že krátce po smrti  Ježíše, Pilát byl požádán Josefem z Arimatie o povolení pohřbít tělo. Ať už jak kdo o této tragedii pochybuje, zdá se že tento muž, muž vysokého postavení - dokonce oficiálního statutu - se odtrhnul  od skupiny kněží a žádal o povolení dát Ježíši čestný pohřeb. Někdy se připisuje k Josefovu činu pohnutka jednat v souladu se židovským zákonem co se pohřbívání týče. Není možné toto přijmout ve světle evidence. Byla tam tři těla ten den - ne pouze jedno  a není ani zmínky že by Josef měl také zájem o těla těch  zbývajících dvou! Jeho jediným motivem a starostí bylo vzdát osobní  a individuální počest Ježíšovým pozůstatkům.. Máme jen několik informací o Josefovi. Píše se že  "nesouhlasil se Sanhedrinem," co se týkalo rozsudku nad Ježíšem. Lukáš píše, že "čekal Boží království." Jan píše jasněji že "byl  učedníkem, ale tajným, pro strach ze Židů." Ale velké události vyvolávají v lidech hrdinské rysy jejich charakteru a když Ježíš byl již mimo moc svých nepřátel, Josef se zdál vystoupit až k hranici svých vlastních tužeb. Dostal odvahu a šel požádat Piláta o tělo.  Kdyby jsme měli pouze záznamy  Synoptických autorů, byli  bychom nuceni uvěřit, že Josef z Arimatie jednal zcela sám. Jan ale, nám dává informaci která, i když nečekaná, není vůbec nepravděpodobná. Jan nás informuje, že když Josef obdržel povolení od Piláta, přivedl si Nikodéma- člověka, který - podle stejného autora přišel jednou v noci za Ježíšem. Jsem si vědom podezření které existuje v myslích některých i kompetentních kritiků, protože Jan je jediný, který se o tom zmiňuje, zatím co Synoptičtí autoři mlčí. Ale tento případ je vyjímečný. Apoštol Jan je jediným kanonickým autorem, který se o Nikodémovi zmiňuje. Kromě toho tito dva měli hodně společného. Oba byli příslušníky vládnoucí vrstvy. Oba měli tajnou ale upřímnou sympatii pro Krista. Bylo nevyhnutelné,  aby ti dva se jednou dali dohromady a to právě v takovou hodinu,  kdy zmrzačené tělo Toho,  kterého obdivovali, mělo být vhozeno do  hrobu pro zločince. Byla to jejich poslední a jediná příležitost  prokázat Kristovi po smrti to, co mu odpírali v životě. Nyní je nutné si uvědomit, že jediní faktičtí křesťanští  svědkové toho, co se odehrálo v této fázi, byly pravděpodobně tři  ženy: Marie, žena Kleofáše, Salome a Marie Magdaléna. Že Marie,  matka Ježíše se na konec zhroutila se zdá být jisté. Záznam  evangelia to naznačuje. Její mučené srdce a mozek vypjaté do  extrému úzkosti utrpením a agonií postavy na kříži už zřejmě  nemohla vydržet. Totální fyzická slabost a vyčerpání bude pokuta  kterou zaplatí za těch několik strašných hodin u nohou jejího  mučeného a umírajícího Syna. Ona bude potřebovat veškerou  láskyplnou pomoc od Jana, aby se dostala zpět skrze plné ulice do  jejího přechodného obydlí.... Ale je zde ještě konsistentní a stálá  zpráva v evangeliích, že ještě dvě ženy zůstaly až do konce.  Synoptikové se o nich výrazně zmiňují a v každém případě se  naznačuje jejich pozorování pohřbu z určité vzdálenosti, jako by  určité okolnosti zabránily aby ženy mohly nabídnout při pohřbívání  svou pomoc. Možná pro rozdílné společenské postavení - Josef byl  bohatý a vážený člověk, právě tak Nikodém.... Další je třeba  uvážit: Je nemyslitelné aby Josef sám vykonal vše, co vykonáno  bylo. Musel mít pomocníky! Je významné, že Synoptikové se nezmiňují  jak o Nikodémovi, tak i o pomocnících.... Zdá se být bezvýznamné  zda Josef pomocníky měl, nebo ne - ale jak později uvidíme má to  vliv na problém, který je před námi. Tak je - ze široka - načrtnuto  jaká krize přepadla přátele Ježíš v Jerusalémě ten pátek navždy  zaznamenaný v lidské historii.

 

 

       Tak Ježíš v jednoduché ale v přesné řeči Apoštolského Créda  "trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl  pohřben..." Napsal jsem tečky na zakončení tohoto slavného textu,  protože jako mladý muž, jsem se vždy na tomto místě zastavil a odmítl dál citovat. Čtenář jistě pochopí proč... Dnes se ale cítím jinak. Zápasil jsem s tím problémem a shledal jsem, že je  obtížnější, než jsem si kdy představoval. Je snadné říci, že nebudete věřit ničemu co nehraje s rozumovým konceptem vesmíru. Ale  co když fakta nesouhlasí s konceptem? Nejvíc, co poctivý  člověk  může udělat je prozkoumat fakta trpělivě a nestranně, aby viděl kam  vedou. A to je to, co navrhuji udělat v příštích kapitolách....

 

                                                           6.

                                          Třicet šest hodin později...

 

       Podle všech norem lidského myšlení, záhada kolem osoby Ježíše  Krista by měla skončit Jeho smrtí a pohřbením. Že On skutečně  zemřel v tom plném fyzickém smyslu slova, jsme již zařadili mezi  jistoty historie. Věděli jsme, jak jednotný, neměnný a přímočarý je  popis snah dát tělu důstojný pohřeb. Nevidím nic v záznamech  o ukřižování a pohřbu, co by nebylo tak hluboce a věrně k tomu, co  lze očekávat. Celá ta zpráva dává dojem aktuálního, nezabarveného  - dokonce naivního - přepisu ze skutečného života. A přesto, když  obrátíme stránky popisující události následujících dnů dostaneme se  do situace kdy - kdyby se nejednalo o vyjímečnost některých aspektů  problému, byla by zcela neuvěřitelná pro studenta, který je  obeznámený jak s historií, tak i se závěry moderního myšlení.   Je to proto že věřím v existenci určitých věcí, ukrytých  hluboko pod povrchem tohoto příběhu, které musí zcela změnit  konstrukci, kterou na ní stavíme, z toho důvodu žádám čtenáře, aby  se nejdříve zamyslel nad během událostí pátku, od šesti hodin večer  až po malou skupinu žen v neděli ráno. Připomeneme si, že z devíti osob, sympatických vůči Kristovi, které byly v Jerusalémě pátek odpoledne, jsme byli schopní vystopovat sedm. Jan byl s  Marií, matkou Ježíše u kříže a pakliže naše úvahy jsou správné,  odešel krátce po konečné agónii, aby odvedl Marii na místo bezpečí  a odpočinku. Tři ženy, Marie Magdaléna, Marie, žena Kleofáše  a Salome, byly také objeveny v blízkosti kříže, zatím co pozdě  odpoledne Josef z Arimatie a Nikodém se objevili na jejich  dobrovolné cestě, aby důstojně pochovali Ježíšovo tělo.

      A tak máme záznamy o sedmi z devíti lidí. Co se týče těch  dvou scházejících, Petrův žal a hanba za jeho zbabělé zapření svého  Mistra, vysvětluje jeho odchod do ústraní, zatím co další člen  skupiny - Joana - se vynoří ve skupině, která jde v neděli ráno k hrobu. A tak jediná aktivní a mobilní skupina přátel Ježíše, uvnitř Jerusaléma byla omezena na tři ženy: Marii Magdalénu, Marii,  ženu Kleofáše a Salome, podporovaná - pokud jí to povinnosti dovolily - Joanou. Teprve nyní si uvědomíme že tyto tři nebo čtyři  ženy  nesly na sobě celý ten dopad krize, která pojednou dopadla na Ježíšovu skupinu a dělaly, ze své svobodné vůle to, co se zdálo že situace vyžadovala. Zde počínáme vidět ty tragické události tohoto jedinečného týdne v celém holém realismu a rozlišovat význam toho,co by jinak zůstalo skryté. Tyto ženy utrpěly plný dopad krize, bez jakékoliv komunikace s přátelí - vyjma snad zničeného  Petra a plně zaměstnaného Jana.

 Pojďme zkusit rekonstrukci té scény při použití jako poradce  ten nejstarší záznam - Marka. Pro to co hledáme nyní, je tato zpráva jasná a jednoznačná. Připomeneme si, že v popisu finální  scény při Ukřižování, Marek píše: Z povzdálí se dívaly také ženy,  mezi nimi Marie Magdalénská, Marie, matka Jakuba mladšího a Josese a Salome.... Posléze, když popsal - velmi stručně fakta pohřbu,  Marek pokračuje:  A Marie Magdaléna a Marie, matka Josese,  pozorovaly to místo, kam byl uložen.. A když pominula sobota, Marie Magdaléna, Marie matka Jakubova a Salome nakoupily vonné látky aby přišly a pomazaly Ho. A časně ráno prvního dne týdne, když vyšlo slunce, přicházejí k hrobce.  Jsou zde dvě zajímavé skutečnosti, které jakoby vyvstávaly z celé té povídky a vyžadují pozornost: 1) Přednost, kterou dostává Marie Magdaléna, jako by - v nějakém směru - byla uznávaným vůdcem a dominantní osobou skupiny. 2) Podivná nepřítomnost Salome během  Ježíšova pohřbu ...

 

 

       Na okamžik zapomeňme na bod číslo jedna. Ale poukaz na Salome  je významný a vrhá pravé světlo na situaci. Marek je velmi opatrný  se jmény a místy. Jasně píše že Salome byla u Ukřižování. Také se  o ní zmiňuje jako o jedné z žen, které navštívily ráno hrob. A  přesto to byly pouze dvě Marie, které stály v povzdálí a pozorovaly  kam uložili Jeho tělo... Toto neskrývané vynechání Salome nemůže  být náhodné. Musí to znamenat, že Marek chce informovat čtenáře, že  Salome někam odešla, pravděpodobně za nějakou nutnou záležitostí.  Jaká záležitost to byla, se dá odvodit s velmi vysokým stupněm  pravděpodobnosti - téměř s jistotou. Je třeba si uvědomit že Marie,  žena Kleofáše a Salome byly sestřenice a během té tragedie, kdy  přátelství a spolupráce tolik znamenaly, úzce spolupracovaly s  Marií Magdalenou. Dále, obě ženy byly spřízněné s Marií matkou  Ježíše, zatím co Salome byla matkou apoštola Jana. Tato oddaná  skupina žen musela mít dvě nejtěžší břemena na mysli,  během těch  konečných hodin ukřižování. První byla starost a bolest pro Vůdce, který procházel strašným utrpením až do konce. To druhé bylo pro Jeho matku. Pokud se život držel v Jeho těle, celé pole emocí bylo  plné myšlenkami a starostí o Něj.  Ale když přišla úleva s tím  posledním výkřikem umírajícího Muže - nastala starost druhá.

     Nemáme tušení, jaké upřímné ale zbytečné pokusy byly činěny, aby udržely Marii od toho kříže. Už nebyla mladá a ta krvavá scéna  trojnásobného ukřižování nebyla pro unavenou ženu se zlomeným  srdcem. Osobně se domnívám, že zabránit její přítomnosti bylo hlavním cílem skupiny. Ale její mateřský instinkt byl příliš silný. Trvala na tom, že zůstane se svým Synem až do konce - kdo jí mohl toto její právo odepřít?   Nedomnívám se, že kdokoliv mimo lékařů, by dovedl pochopit zdravotní riziko, které podstoupila, jak blízko byla smrtelnému srdečnímu záchvatu. Ta žena, kterou Jan  odváděl od té hrůzné scény, byla jistě napůl v bezvědomí a v té  poslední půl hodině by se byla jistě zhroutila.

       V uctivé vzdálenosti od kříže stojí naše tři ženy a dívají se  na celou scénu. Je slyšet to poslední zvolání a je jasné, že konec  přišel. Zároveň vidí Jana odvádějícího Ježíšovu matku do úzkých  uliček města. Okamžitě vznikne porada. Někdo prostě musí jít na  pomoc Marii. Salome se přihlásí už snad proto, že její syn Jan,  odvádí Marii domů ...A tak se domnívám, že se to událo. Dalo by se  tak usoudit, i kdyby evangelia nic nenaznačila. Ale Markův příběh  je - alespoň pro mně - velmi přesvědčivý. A tak ten nestarší ze  všech záznamů, záznam, který je univerzálně posuzovaný jako časově nejbližší skutečné události, dostáváme živý obraz malého zbytku  Ježíšovy skupiny, jak se potácí pod šokem ukřižování a nabízí své  omezené síly - jak jen je možné - pro všechny případy v nouzi. Petr  přemožený hanbou a výčitky zůstává v ústraní, Jan s pomocí Salome  se stará o Marii. Marie Magdaléna a ta druhá Marie s pomocí Joany  a Salome dělají přípravy - jak jen okolnosti dovolují - pro vykonání poslední projev lásce a přátelství svému mrtvému Vůdci...  A taková, jak to já chápu, byla situace těsně po západu slunce  v pátek, když počátek šábesu zarazil všechny další operace u hrobu  Ježíše Krista. Je to velmi lidská a životu věrná situace, kterou  každý z nás, obzvláště žena pochopí....

        Je to jedna neomylná dedukce ze všech záznamů, že tato forma  událostí zůstala prakticky nezměněny skrze následný šábes a že když  ženy šly v sobotu večer na lůžko, jejich definitivním rozhodnutím  bylo vstát brzy ráno a jít k hrobu.... Většinou, když se člověk  snaží rekonstruovat situaci - po několika set letech, jako je to  v tomto případu - se záznamy které jsou skutečně stručné - potom se  musí spoléhat na kumulativní vliv mnoha podrobností, když chce  odhalit klíčová fakta situace. Ovšem v této situaci jsou záznamy  zcela jednoznačné. Všichni čtyři pisatelé svědčí o tom, že čas  návštěvy byl za rozbřesku - to znamená dobu, kdy normální lidé jsou  ještě doma. Markův výrok:"časně ráno, když vyšlo slunce". Matouš  píše:"jak se začalo rozednívat".. Lukáš píše :"za časného  rozbřesku"... Autor čtvrtého evangelia - v tomto případě velmi  důležitý svědek - píše:"časně, ještě za tmy"..

         Ve skutečnosti, že jsou nepatrné variace v těchto čtyřech  popisech, já osobně nemohu najít žádný důvod pro pochybování  o ústředním faktu těchto popisů. Nesmíme zapomenout že v těchto  zeměpisných šířkách, vychází slunce velmi rychle, dále ženy mají  tendenci se opozdit zvláště na společné výpravě a tak i když není  pochyb o tom, že vstaly ještě za tmy, slunce již bylo na obzoru,  když se dostaly k hrobu. V každém případě máme jednohlasé  svědectví, že bylo brzy....   Natolik čas. Nyní se podívejme na  složení výpravy.

 

 

        Pakliže položíme všechny čtyři zprávy vedle sebe, a vybereme to, co je výrazně společné všem, shledáme kompletní soulad v tom že  někdy, kdy slunce mělo vyjít, Marie Magdaléna vstala a odešla  k hrobu. Toto minimální prohlášení, obsažené ve všech evangeliích  je - možná - ta nejvíce zkoumaná a prodiskutovaná pasáž z celé  literatury: Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdaléna časně ráno, ještě  za tmy ke hrobu a uviděla kámen odvalený od hrobu. Běžela tedy  a přišla k Šimonu Petrovi a druhému učedníku, kterého Kristus  miloval a řekla jim:"Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam Ho uložili"..

         Jaké závěry můžeme z této pasáže vyvodit? Šla Marie Magdaléna  sama k hrobu? Tato otázka je rozhodující a je třeba si to dobře  rozmyslet, než si budeme skutečně jistí s odpovědí! Pokud se mně  týče, po přečtení této pasáže opět a opět, nemohu se zbavit pocitu,  že kdyby si, autor čtvrtého evangelia uvědomil, že otázka žen se stane středem zájmu milionů čtenářů v dalších stoletích jistě by  byl modifikoval literární stavbu této věty tím, že by odstranil  - to zřejmě nehodící se - plurál "my". Jan neměl ve zvyku psát nesrozumitelně či zmateně, když  popisoval aktuální události. Naopak, jeho dílo obsahuje příklady některých nejjasnějších a nejbarevnějších popisů v literatuře. On ovládal literární techniku schopnou vyjádřit ty nejjemnější nuance  významu a téměř vždy ji používá, aby vytvořil dojem dokonalé  jasnosti.... Ale v této pasáži - ať už z momentální nepozornosti  - nebo proto že přátelé Marie Magdalénské se mu nezdáli být  důležití - nevím - dosáhl jedné z literárních nejasností Bible. Jan  začíná popisem odchodu Marie k hrobu v čase, kdy jen pár lidí by  bylo kolem - kromě těch, kteří se s ní smluvili na návštěvě hrobu.  Popisuje jí, jak utíká ve velikém stavu vzrušení, aby sdělila  Petrovi a Janovi svou historickou větu:"Vzali Pána z hrobu a my nevíme, kam Ho položili!"

 Proč to nepochopitelné "my,"  jestliže to nebyla část jeho chápání situace, že Marie nešla sama, a že šla ohlásit co našla - vlastně nenašla - ve společnosti druhých? Jasnější světlo na to vrhá studie slavného fragmentu tak zvaného "Petrova evangelia."  Autor tohoto fragmentu dává také hlavní pozornost akcím Magdalény, ale přidává frázi, která by bývala okamžitě odstranila nejasnost  v Janovi:  Nyní, časně ráno na den Páně, Marie Magdalénská, učedník  Páně, ze strachu vůči Židům, kteří planuli hněvem, nevykonala to co  jsou ženy zvyklé konat pro své drahé kteří zemřeli - vzala sebou  své ženské přátele a přišla k hrobu, kde byl položen.

       Zde máme část, která je téměř jistě pravým obrazem: Marie  Magdaléna jako hlavní činitel v tomto podivném počínání tajné návštěvy hrobu, ale je doprovázená jak z bezpečnostních důvodů, tak  i z důvodu slušnosti, svými přáteli, ženami staršími a zkušenějšími. Když se obrátíme na záznamy ve třech Synoptických  evangeliích, máme dojem solidarity v tomto bodu. Všichni tři píší  s velikou jistotou, že Marie, žena Kleofáše, šla s Marií k tomu hrobu. Marek píše, že je doprovázela Salome a Lukáš se zmiňuje o Joaně jako o třetím členu skupiny. Když chápeme slavnostní  a jedinečnost jejich konání, není alespoň možné, že šly všechny  čtyři? Čím déle člověk uvažuje o zvláštních okolnostech toto historického okamžiku, tím víc se zdá být jisté, že kdybychom se  mohli vrátit zpět v čase do tmavého rána v tu nezapomenutelnou neděli, potkali bychom Marii Magdalénu a druhou Marii, společně  s Joanou a Salome, jak smutně kráčejí skrze úzké neosvětlené uličky dolního města na cestě, aby prokázaly poslední poctu svému Vůdci...

         Je důležité abychom se zbavili veškerých pochyb o tom, kdo  byl tím prvním návštěvníkem místa hrobu v neděli ráno, protože v okamžiku kdy dovolíme naší skupině žen aby přišly k hrobu,  dostaneme se k překvapující abnormalitě. Totiž, podle jejich  zprávy byl hrob prázdný. Tato skutečnost je uváděna nebo naznačena v záznamech tak definitivně, že nás to nutí, abychom se podívali  tváří v tvář této fázi v historii, která musí stát na evidenci a na ničem jiném.  První věc, která zaujme naší pozornost je to, že důvod, pro který se tyto ženy vydaly k hrobu, byl zcela přirozený.  Právě tak doba, ve které tak učinily byla zcela konsistentní s účelem. Na Východě je všeobecně uznáváno, že rozklad mrtvé osoby  počíná tak asi tři dny po smrti. Bylo proto nutné vykonat tyto  rituály, které měly ženy na mysli, co nejdříve po šábesu. Ta doby  byla nepochybně v neděli ráno. Zřejmě zvolily časnou hodinu, aby se vyhnuly publicitě ale sotva by šly za tmy když brány města mohly  být ještě zavřené..  Jsme tedy velmi bezpečně a pohodlně v poli historické pravděpodobnosti, když si zobrazíme tuto malou skupinku  třech nebo čtyřech žen, přicházejících k hrobu časně ráno v neděli.

 

 

      Ale toto není ten jediný fakt zaznamenaný v evangeliích, který se nám velmi solidně a realisticky ukazuje skrze mlhový závoj  času. Mám tím na mysli ten veliký kámen u vchodu do hrobu, který tak zaměstnal myšlenky žen, jak se tak přibližovaly k cíli cesty. Otázka, jak odvalit ten kámen, jim jistě působila starosti. Nejméně dvě z žen byly svědky pohřbu a tak věděly přibližně, co je čeká. Kámen, o kterém věděly že je veliký a velmi těžký, byl tou překážkou. Když potom najdeme v nejrannějším evangeliu Marka slova: "Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?"  těžko se ubráníme pocitu že tato obava není jen psychologická nutnost problému ale  také historickým prvkem situace až do okamžiku příchodu k hrobu.... Každému, kdo není poháněn touhou získat pár bodů, ale dopídit  se pravdy bude jasné, že fragmenty vzpomínek, které se dostaly až  k nám o tom, co se v příštích několika minutách odehrálo, ukazují  na velmi neobvyklou událost. Není to proto, že by všechny záznamy  souhlasily. Kdyby tomu tak bylo, museli bychom přistoupit k tomu  problému z jiné strany. Ale ony se nepokoušejí, ani nepředstírají  soulad, i když ta nejrannější verze toho, co se stalo už byla  napsána, když se objevily záznamy Matouše a Lukáše. A všechna tři  Synoptická evangelia byla už známa kdekomu, když Jan napsal svou  práci. Jediná skutečnost, která se zdá být jistá je to že když  dorazily k hrobu, dostaly šok na který byly zcela nepřipraveny.  Podstata jejich objevu byla skutečnost, že hrob byl porušený a Ježíšovo tělo už tam nebylo. Lukáš shrnuje konsistentní svědectví  Synoptiků v bodě, kdy píše:"Tělo tam nenašli". Ale jakoby chtěl  podtrhnout hluboce zakořeněný charakter této tradice máme ohromně  významnou pasáž v evangelium podle Jana - pasáž tak otevřená  a odlišná od Synoptiků že dokonce i nekritický čtenář bude jí  zaujat: "Ona proto běžela k Šimonu Petrovi a k tomu druhému  učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim "Vzali Pána z hrobu  a my nevíme kam ho položili".   Nepřeji si přílišně ovlivnit názor těch, kteří mají pocit, že kdyby došlo k volbě mezi Synoptiky a Janem, Matouš, Marek a Lukáš mají přednost, protože mají rannější záznamy. Ale já musím za sebe říci, že tato pasáž na mne udělala hluboký dojem.  Je jako jasný  paprsek světla uprostřed ranního šera v to nezapomenutelné ráno.  A tak, pakliže se nerozhodneme odmítnout celý "corpus" literární  evidence která přežila - a já jsem přesvědčen, že žádný poctivý  a kritický čtenář tak neučiní - potom jsme donuceni k závěru, že  když tyto ženy došly k hrobu, dostaly dojem, že tělo zmizelo. Dále považuji za rozumné usoudit: Bylo to za rozbřesku, za  tak nějak tajuplných okolností, s myslí zcela nepřipravenou na  cokoliv podobného, tento objev vyvolal něco, co bylo na hranici hystérie. Je to obzvlášť pravděpodobné  když si uvědomíme, že alespoň dvě z těchto žen nebyly již mladé. Nemáme tušení o věku  Joany ale Marie, žena Kleofáše a Salome, pakliže jim ještě nebylo padesát, daleko od toho nebyly. Tento bod se možná nezdá důležitým, ale jeho psychologický význam je značný. Tyto ženy musely cítit a jednat tak, jak by jednala podobná skupina žen ve tmě, na Olšanském hřbitově, která se setká s nevysvětlitelným jevem. První a okamžitý pocit by byl něco jako zmámení, který by  následoval pocit potřeby okamžité rady a pomoci. Pakliže tedy - jak  se zdá pravděpodobné - Marie Magdaléna jako nejmladší a nejaktivnější člen skupiny se nabídla že poběží a poví vše Petrovi a Janovi, ponechala druhé ženy aby se vrátily domů pomalejším tempem. Pakliže tomu tak nějak bylo, potom máme situaci,  která odpovídá blízce verzi Jana. A to by také vysvětlovalo to  Mariino "my."     Zdali můžeme udělat tento závěr či ne, je oprávněná záležitost  pro další studii, ale centrální fakt v této epizodě se nezdá být  pochybný: Tyto ženy plánovaly vykonat určitou službu jejich mrtvému  Pánu v nejrannější dobu s ohledem na šábes. V souladu s jejich  plánem vstaly velmi brzy v neděli ráno a šly k hrobu. Ale ten  nejdůležitější fakt je, že tato služba nebyla nikdy poskytnuta!! Ať  už se stalo v Josefově zahradě to ráno cokoliv, fakt je, že ženy  tělo nenašly. Podle jejich zprávy tělo zmizelo...

                                                        7.

          O chování dvou sester a mužů, kteří v noci uprchli..

 Než budeme moci zkoumat co tyto skutečnosti znamenají, a jakou  platnost lze připsat různým vysvětlením, která se objevila aby je  vysvětlila, je nutno dokončit historické pozadí, které až do nyní  zaměstnávalo naše myšlenky...V předešlé kapitole jsme viděli jak  náhlé a neočekávané zatčení Ježíše v Getsemanské zahradě pozdě ve  čtvrtek, roztrhlo malou skupinu Jeho nejbližších přívrženců na dvě  zřetelné části.

 

 

      V posledních kapitolách jsme studovali dost  detailně, co se odehrálo ve spojení s tou menší částí, ta která  byla dočasně isolovaná v Jerusalémě. Zatím jsme nevěnovali dost  pozornosti té větší části. A přesto právě chování té větší skupiny  je jedním z hlavních faktorů problému. Je něco v dokumentech, co by vrhlo nějaké světlo na tuto důležitou otázku?   Pomůže osvěžit si naší paměť když si uvědomíme, že jsou ve  skutečnosti dvě chybějící skupiny, které musíme najít. Je tu devět učedníků, kteří se rozprchli při zatýkání, ale jsou zde ještě dvě sestry, Marie a Marta z Betánie, jejichž nepřítomnost u kříže a pohřbu je jednou z nejpozoruhodnějších skutečností příběhů. Zde máme dvě sestry, které byly srdcem i duší oddané Ježíši. Jejich klidný dům byl jedním z "luxusů," které si Ježíš dopřál. Bylo to pravděpodobně z jejich domu, odkud vyšel to poslední jitro jako svobodný člověk. A přece - když dopadlo neštěstí a každý gram potěchy od Jeho přátel byl zapotřebí,  tyto dvě  šlechetné a oddané  ženy zmizí z obrazu! Proto přece musí být solidní a historický  důvod. Naší  povinností je, bude-li to možné, tento důvod najít.

      Většinou je dobrý postup - když dva nebo více nezvyklých  aspektů se vynoří v jinak normální a srozumitelné situaci - předpokládat, že je nějaká spojitost mezi nimi. V naší nynější  situaci jsou zvláštní důvody k tomuto pohledu. Nesmíme zapomenout,  že během těch pohnutých pěti dnů před Jeho zatčením, Ježíš a jeho  společníci se ubytovali v Betánii. Kolikrát jsem uvažoval o tom,  zdali domácí uspořádání v domě dvou sester dovolovalo ubytování  třinácti osob, které tvořily skupinu.  Pravděpodobně nedovolovaly  a tak je možné, že Ježíš a možná ještě jeden či dva z Jeho starších apoštolů zůstal v domě a ti ostatní našli ubytování jinde... V každém případě je evidence, že celá skupina spala v Betánii celý  týden, a vykonávala tu pětikilometrovou cestu tam i zpět každý den. Dále: s vyjímkou Jidáše, který asi už věděl, je pravděpodobné, že  učedníci očekávali večerní návrat do Betánie ve čtvrtek večer. To podivné zdržování se v zahradě v čase, ve kterém už normálně  odpočívali je muselo také mátnout. A jak se čas blížil k půlnoci,  mysl těch dvou žen musela být naplněna úzkostí....

     S těmito fakty na mysli, vraťme se zpět k té scéně v Getsemanské zahradě. Všechny čtyři údaje se shodují, že ozbrojená  skupina poslaná k zatčení byla příliš veliká aby mohli pochodovat  bok po boku. Dokonce i na cestě, která vedla od brány ke křižovatce  do Betánie a horské stezce přes Olivetskou horu by museli utvořit  nepravidelnou kolonu v délce tak dvaceti metrů. Musíme si  představit tuto nepravidelnou a různorodou skupinu více méně  vzrušených mužů docházející ke vchodu do zahrady a prodírající se mezi stromy tam, kde byl Ježíš. Nosiči pochodní s Jidášem uprostřed  doprovázeným chrámovou stráží, a tito ještě doplnění o různorodé těleso složené ze "svědků" a zvědavců....

       Zatčení se stane pochopitelně ihned po tom, co Jidáš identifikuje Ježíše a Petr už - pravděpodobně - poranil sluhu velekněze ještě než dorazil zbytek ozbrojenců, nebo než si uvědomil  o co vlastně jde. Bylo tam jistě hodně pokřikování, hluku a zmatku, když za světla pochodní,  ozbrojenci Sanhedrinu spoutali Ježíši ruce  za zády. Mezitím zbytek expedice dorazil k mužům kolem Vězně... Není částí našeho úkolu se ptát, jak se stalo že Jen s Petrem se oddělili od svých přátel a dostali se do města nepoznáni. Je možné že se schovali do davu který přišel s ozbrojenci, a tak proklouzli  skrze bránu. Pakliže se to tak stalo, potom máme přesně ty podmínky  jak jsou popsané v Jerusalémě následující ráno.

      Ale náš zájem je na ostatních devíti učednících. Ještě než  začneme uvažovat o možnosti jejich útěku ze zahrady a potom do Galileje, (jak Kirsopp Lake navrhuje v teorii, kterou rozebereme  později)  musíme se podívat blíže na situaci a obzvláště na prameny  jejich chování. Lidé obvykle utíkají v panice když nějaké hrozné osobní neštěstí je velmi blízko, a když není čas na klidnou úvahu. V  tomto případě to nebezpečí - jednu dobu - bylo velmi blízké, ale  učedníci by neběželi dlouho skrze husté keře, než by si uvědomili realitu situace. V prvé řadě: Pakliže Zahrada zaujímala místo, které ji tradice připisuje, ležela na úpatí Olivetské hory. Ozbrojená skupina musela vejít branou u hlavní cesty do Jericha. Každý, kdo by prchal, prchal by směrem jiným než tím, kterým přišli  ozbrojenci - to znamená vzhůru po svahu hory směrem na Betánii. Každý krok by je přiváděl do vyššího a zároveň výhodnějšího  postavení. Na štěstí pro učedníky, rozsah nebezpečí byl jasně  viditelný. Kdyby po nich někdo pátral dole mezi stromy, tato  skutečnost by byla rozeznatelná světly pochodní. Každý pohyb  pronásledovatelů by byl vidět. Učedníci byli v ohromné výhodě. Těm  stačilo jen pozorovat přibližující se světla a držet se v povzdálí.

 

 

      Ale zdá se, že se nic takového neudálo. Po nějakém kratším čase se skupina ozbrojenců vracela zpět do Jerusaléma. Jakékoliv nebezpečí pro učedníky bylo, to zmizelo s pochodněmi v dálce. Nic  víc se, až do rána stát nemohlo. Toto je pohled zdravého rozumu na věc a není žádný jiný důvod, že by tomu mělo být jinak.. Po tom, co dostali tento čas k oddechu, jaké budou psychologické stavy učedníků? Jak se budou chovat? Nikdo nemůže toto zodpovědět s plnou  jistotou, ale můžeme se odvážit odhad a opravit jej později podle našeho pozorování. Zdá se mi, že když se prchající později  zastavili aby přehlédli situaci, jeden fakt je musel zalarmovat:  Jan a Petr chyběli!  Učedníci z toho zkonstruují ten nejhorší  pohled. Nemohli ovšem vědět, že se ti dva dostali do města. Z jejich pohledu to vypadalo že ti dva byli zatčeni s Ježíšem a jejich jedinou myšlenkou bylo vyhnout se tomu a uprchnout. Tento pohled jim bude bránit vrátit se do města. Na druhé straně, pakliže  se to tak stalo, potom situace žen nechráněných a vystavených  plnému hněvu kněžského nepřátelství by mohla být velice vážná. Toto je možnost, kterou musíme brát v úvahu. Kdyby nebyla žádná jiná data k dostání, těžko bychom mohli jít dále. Měli bychom nechat  těch devět na hoře a doznat že k tomu, co se stalo potom, nemáme  klíč.. Ale my máme ještě jedno k vysvětlení: Zmizení Marie a Marty z příběhů. Jsou snad tyto okolnosti nějak spojené? Dáme-li tomu správné podmínky, vysvětlí to obě skutečnosti? Jaká kombinace  okolností by vysvětlila nepřítomnost těchto dvou žen, po dobu těch strašných hodin, které předcházely a následovaly Ukřižování? Jak to, že každá z žen Jeho kruhu se zdá být plně potopena do události  a Marie s Martou,  pro které tolik udělal, nápadně scházejí??

      Velký kus světla na tu událost přinese, když si uvědomíme  strategickou pozici Betanie. Tato malá vesnice, schoulená na druhé  straně Olivetské hory,  byla - jak by se řeklo - takovou hlídkou  Jerusaléma na hlavní cestě do Jericha. Každý kdo přicházel ze  severu strmou roklí od Jericha, zvěčnělou Ježíšovou povídkou o Dobrém Samaritánu, musel projít kolem Betanie. A naopak, každý cestující z Jerusaléma na sever, musel projít kolem Betanie. Tato skutečnost má řadu důležitých dopadů na náš problém. V první řadě  to znamená, že pakliže se učedníci rozhodli jít do Galileje, museli  procházet pár metrů od domu Marie a Marty.  Předpokládáme-li že se  dostali tak daleko, je možné uvažovat, že by se u sester nezastavili a nesdělili by jim poslední události? Ale jsou další  důvody proč učedníci by - ve vší pravděpodobnosti - šli kolem  Betanie:

      1). Určitě měli nějaké svršky či cokoliv, co sebou nenosili  do Jerusaléma.

    2). Marie i Marta, jako blízcí přátelé Ježíše by určitě  potřebovaly varování před možným nebezpečím Byl by to pro ně čas  uprchnout také - kdyby útěk byl skutečně nutný..

   3). Kdyby ženy ve městě si uvědomily co se děje a shledaly by  moudrým uprchnout z Jerusaléma, utekly by nejdříve do Betanie,  protože jejich cesta šla kolem vesnice.

      Tak ta zvláštní pozice Betanie, spojená s faktem, že tam stál dům Marie a Marty, zajišťovala schůzky obou skupin pravděpodobných  psanců vyznačovala ji jako místo, kam by učedníci šli už  instinktivně. A tak, ať už se domníváme že učedníci uprchli do Galileje okamžitě, nebo že byli z odolnějšího materiálu a pokusí se  varovat a zachránit ženy a nebo že to byla pouze situace devíti  unavených mužů, kteří hledali odpočinek - vidíme tyto muže krátce po zatčení v Betanii.... Nyní se na to ještě podívejme v vnitřního pohledu toho malého domova v Betanii. Jak už jsme viděli, situace  popsaná v evangeliích naznačuje, že ty dvě sestry očekávaly Ježíšův  návrat ve čtvrtek večer. A jak tak čas utíkal a On nepřicházel,  jistě byly plné starostí a obav. Kdyby bývala noc přešla bez  jakýchkoliv zpráv, zdá se být jisté, že alespoň jedna by se byla  vydala druhý den ráno do Jerusaléma, kde by se vše dozvěděla. V tom případě bychom zcela jistě slyšeli o Marii či Martě z Betanie (možná obou) jak jsou přítomné u kříže a posléze u pohřbu.

        V evangeliích se to ani vzdáleně nenaznačuje! Totální ticho  všech záznamů ohledně Marie a Marty - obzvláště potom ve spojení s  návštěvou hrobu Marie, Marie, Salome a Joany je skutečně podivné a  nutí k prozkoumání. Buď to znamená podmínky v Betanii zabránily  proniknutí zprávy o tragedii a nebo že se - z dobrého důvodu -  nepokusily se sejít s přáteli v Jerusalémě. Že se to tak stalo, se  zdá být naznačeno zvláštní kvalitou a atmosférou záznamů. Kdyby  alespoň jeden či dva z těch unavených mužů navštívil ve tmě ten  malý domek v Betanii, nedalo by se představit, co by se stalo?  Musíme brát v úvahu, domnívám se, otřesené nervy učedníků. Ježíš  byl právě zatčen chrámovou stráží. Jan a Petr (podle jejich názoru)  byli zatčeni také.

 

 

     Nálada lidí byla vyloženě nepřátelská. Všechno to by bylo sděleno v takovou nepříhodnou a zlověstnou noční dobu. Na druhé straně ženy podléhají dojmům a když nevědí pravý stav  situace, vytvoří si obraz mnohem ponuřejší, než situace vyžaduje.  Ať už se dívaly na budoucnost jakkoliv, vyhlížela plná nebezpečí. Možná že Jidáš ráno přivede další ozbrojence a dokoná co začal...  Zatím co údolí kolem Olivetské hory je možná prohledáváno,  Betanii jistě nepřehlédnou. Mohou i třeba zatknout sestry, jako  komplice v celé věci.. Toto jsou myšlenky a obavy, které jim  mohly přijít na mysl. Ale byly další starosti. Matky tří z těch devíti mužů byly ještě stále v Jerusalému vystavené nebezpečí a  možnostem, které sice byly nejisté, ale tím nebyly méně reálné.  Budou varovány včas? Každým okamžikem mohou zaklepat u jejich  dveří.  Pochopitelně my víme, protože už známe historii, že situace  ve městě byla úplně jiná. Víme že ani Jan ani Petr zatčení nebyli.  Dnes už víme, že kněží se uspokojili se zatčením Ježíše, ze kterého  měli strach. Ovšem když si uvědomíme panický úprk učedníků do  Betanie, ať už jako první část jejich útěku do Galileje, nebo jako  ten nejvhodnější asyl pro tu chvíli, psychologická atmosféra v tom  malém domku byla jistě blízko toho, co jsme naznačili. Nejistota,  úzkost a strach o osobní bezpečí každého, kdo byl spojený s Ježíšem  musely být dominantním faktem..

         Následující ráno nepřinese žádnou úlevu situace- spíš denní  světlo to všechno ještě zvětší a zesílí. Cokoliv se mohlo stát v jakékoliv chvíli. Dalo se očekávat to nejhorší. Je podivné si  pomyslet že celý ten čas, co Ježíš procházel finálním a bolestným  stadiem svého procesu a zatím co Jeho předpokládaní nepřátelé se zabývali jinými věcmi, tato malá skupina lidí se pravděpodobně  mučila tou největší tísní a obavami..  Je také zajímavé si uvědomit že ta sama povaha okolností je  odřízne od všeho, co se dělo. V normální době a za normálních  okolností byl určitý provoz mezi Jerusalémem a Betanií který  dodával nové zprávy z Jerusaléma ve dvou až třech hodinách. Ale  soudní poprava největšího Učitele, jakého kdy město poznalo, byla  senzace nejvyššího druhu. Dvůr Pilátova soudu a cesta na Kalvárii  byly největším magnetem dne a normální provoz mezi Jerusalémem  a Betanií byl na čas velmi omezený. Teprve až zazněl ten poslední  výkřik a davy se počaly valit zpět do města potom, pravděpodobně se  dostaly ven zprávy o dnešní události do okolních vesnic. V tom čase  slunce zapadalo a šábes byl už blízko... A taková, jak já to chápu,  byla ta nepravděpodobnější situace během těch zmatených  a dramatických hodin, když Ježíš zaplatil tu finální pokutu. Je to  v souhlasu s jasným učením evangelií a rozmotává to, co by jinak  zůstalo nevysvětlené a nepochopitelné. Předkládám to nesměle  a s úctou jako možné řešení...

                                                            8.

                                          Mezi západem a jitrem.

        Je podivné, že není útěku před časovým faktorem v tomto záhadném  příběhu o poslední fázi života Ježíše Krista. Viděli jsme už dříve, jak nesnesitelný tlak událostí urychlil zatčení, vynutil jednání autorit,  prodloužil hodinu předběžného slyšení a zformoval zásadně charakter římského přelíčení. Bylo to jako kdyby všechno v této záležitosti bylo vykonáno pod bičem neviditelného Vedoucího, proti  jehož rozhodnutí není žádné odvolání... A tak, ať už si to uvědomujeme nebo ne,  shledáváme že problém se stále zužuje až do  prozkoumání toho, co se stalo hned za hradbami Jerusaléma asi tak  před 1960 lety mezi západem slunce v sobotu a jeho prvními paprsky  druhý den v neděli. Začněme tím, že budeme uvažovat podrobně o různých hypotézách které byly nabídnuty jako vysvětlení známých skutečností... Je zde ovšem jeden názor, který bude jen několik lidí brát vážně. Mám na  mysli názor, který byl v apoštolské době rozšiřován - že učedníci  sami ukradli to tělo. Nehodlám věnovat příliš mnoho času a místa, abych prozkoumal historickou přesnost tohoto pohledu. Rozsudek nad  touto hypotézou vyneslo lidstvo téměř univerzálně. Pokud já vím,  není jednoho autora, jehož práce by měla jakoukoliv kritickou  hodnotu, který by navrhoval, že je možná diskuse v tomto bodu.  Známe těch jedenáct lidí dost dobře, podle jejich následných akcí  a písemností. Ti nejsou z takového těsta. Není ani stopy po  odvážném typu vůdce, který by měl dostatek představivosti provést  něco takového a který by byl schopný to vykonat bez odhalení.  A i kdyby to bylo možné, a učedníci takoví byli, následovná  historie Křesťanství by byla zcela jiná. Dříve nebo později, někdo  kdo by ta fakta znal, by nebyl schopný udržet je v tajnosti.

 

 

         Dále, žádná morální struktura jako ranná církev,  charakterizovaná celoživotní perzekucí a osobním utrpením by nemohla vyrůst na prohlášení o kterém každý z apoštolů věděl, že je to lež. Sám sebe jsem se ptal mnohokrát: Byl by Petr ochotný stát se podílníkem na takovém podvodu? Jan? A co Filip či Tomáš? Ať už  je vysvětlení těchto mimořádných událostí jakékoliv, můžeme si být  jistí, že to není toto... Zůstali jsme s nerozřešeným problémem prázdného hrobu. Mohli bychom získat nějaké světlo tím, že  prozkoumáme další vysvětlení která byla navrhnuta? Existuje šest nezávislých přístupů k této věci. Čtyři z nich přijímají prázdný hrob jako historickou skutečnost, zatím co zbývající dva, mají mnohem extrémnější pohled: Celý ten příběh je zcela apokryfální (falešný, vymyšlený), nebo že hrob nebyl  prozkoumán za takových podmínek jak popisují evangelia. Krátce by  mohly být shrnuty takto:

                      1). Josef a Arimatie tajně přenesl tělo do vhodnějšího hrobu.

                     2). Tělo bylo odstraněno z rozkazu římské moci.

                     3). Tělo bylo odstraněno židovskými autoritami, aby se

                           zabránilo uctívání hrobu.

                      4). Ježíš na tom kříži nezemřel a v chladném hrobu obživnul.

                      5) Ženy si ve tmě spletly hrob.

                      6). Hrob nebyl vůbec navštívený - historka o ženách vznikla  později.

       Toto je široké pole předpokladů a pokud já vím, zahrnuje v sobě každou vážnější alternativu záznamů evangelií. Podívejme se na ně  krátce: "Josef z Arimatie tajně odstranil tělo." Na první pohled  tento návrh, že člověk který vyžádal tělo od Piláta, jej mohl přemístit z osobních důvodů do jiného hrobu, má jistou váhu. Závěry které byly odvozeny mnoha autory ze skromných podrobností podaných  v evangeliích jsou, že hrobka byla pravděpodobně zakoupená Josefem  pro vlastní potřebu a že její blízkost k místu Ukřižování poskytla dočasné použití během šábesu. Potom Josef v nejkratší době si přál  umístit tělo na trvalé místo odpočinku.  Všechno toto je velmi srozumitelné a kdyby tato teorie stála sama o sobě, nabízela by zcela pozoruhodný a přesvědčivý pohled síly a soudržnosti. Nemůžeme však ponechat vážnou historickou  hypotézu v tomto stavu. Musí být vypracována a promítnuta na  situaci, kterou se snaží vysvětlit. Vzdálené, právě tak jako blízké  důsledky musí být prozkoumány a teorie musí být posouzena podle síly uspokojit všechny tyto požadavky... Bližší prozkoumání této hypotéze odhaluje určité slabosti a nesrovnalosti, které vážně ohrožují její pravděpodobnost. V první řadě: Hodina vyžadovaná pro tento údajný akt (nutně mezi koncem šábesu a prvními paprsky slunce) je samo o sobě podivnou dobou, kterou by vážený vůdce lidu vybral pro zcela legitimní operaci, která mohla být provedena  mnohem snadněji při příchodu dne. Nesmíme nikdy zapomenout, že  v této teorii Josef z Arimatie a jemu neznámá malá skupinka žen, nezávisle na sobě plánují vykonání služby, která by je přivedla k hrobu v tu nejrannější dobu, která neporuší šábes. Z důvodů potíží, které přináší tma, tato doba by byla nepochybně těsně po rozbřesku dne. Teoreticky tedy, Marie Magdalénská a její skupinka by měla přijít k hrobu v době, kdy už skupina Josefa byla v plné práci..... Není ovšem žádný náznak toho, že se takové setkání  uskutečnilo. Jsme proto nuceni odsunout údajné odstranění těla zpět  do noci. Musíme si potom představit skupinu mužů, pracujících za  světel pochodní nebo lamp. Musíme si je představit jak za velikých  obtíží odstraňují látku do kterých bylo tělo zabaleno a pak cestují  po temné stezce podél městské zdi. Nesou to těžké tělo  - pravděpodobně na značnou vzdálenost - a ukládají je nahé na  trvalé místo odpočinku. Potom dále musíme uvažovat o tom, že buď  zapomněli přivalit zpět ten kámen, nebo s tím nechtěli ztrácet čas. Podívejme se na plnou sílu a váhu rekonstrukce celé scény.  Dovedu si představit jak někdo praví:" A nejsme zde na stopě  reality?" Dejme tomu, že rozbřesk mohl být ideální pro tu operaci,  ale události to mohly změnit. Novinky se rozšiřují velmi rychle  v blízkosti národní silnice a Josef se mohl oprávněně obávat, že  úkol, který vyžadoval při nejmenším dvě hodiny, vzbudí pozornost  velkého a nebezpečného davu, kdyby se přesun odehrál po východu  slunce. Není možné, že to Josef skutečně vykonal pod pláštěm noci  a že, když Marie Magdaléna a její skupina dorazila k hrobu, celá  Josefova skupina již byla na cestě k permanentnímu uložení těla?

 

 

      Tento pohled má v sobě pozoruhodný stupeň vyžadovaného souladu se záznamy v evangeliích. Vysvětluje překvapení žen když našly odvalený kámen. Vysvětluje proč byl hrob prázdný. Plně souhlasí se zprávou Marie Magdalény: "Vzali Pána pryč a my nevíme,  kam Jej položili." Kdyby nebyly další podmínky,  bylo by to dokonalé a přesvědčivé vysvětlení. Ale opět: Žádná teorie, ať  už jakkoliv přesvědčivá, nemůže stát sama o sobě. Musí souhlasit  jak s velkými, tak i malými skutečnostmi situace. A právě s těmi  velkými fakty se tato teorie nedá sloučit. Jsou dva pohledy na Josefa z Arimatie, které jsou v souladu s příběhem. a) Byl buď tajným přívržencem Ježíše Krista, který si upřímně přál vykonat otevřeně tuto službu Tomu, k němuž neměl odvahu se přihlásit za Jeho života a nebo  b) byl zbožným členem Sanhedrinu, kterého  zajímalo pouze splnění židovského zákona, který požadoval pohřbení ukřižovaného člověka před západem slunce. Velká pravděpodobnost se připisovala té druhé eventualitě hlavně těmi, kteří chtěli ukázat případ ve světle Josefovy neochoty ponechat nadále tělo ve své vlastní hrobce. Ovšem máme zde opět jednu zřejmou nekonzistenci...

        Židovský zákon, který přikazoval pohřbení před západem  slunce, platil také stejně pro ty dva zloděje, a nikde není ani  zmínka o tom, že by Josef vůbec kdy pomýšlel na těla těch dvou.  Toto je pozoruhodné, protože všechny tři případy byly hrdelní rozsudky a tím spadaly pod římskou jurisdikci. A tak bylo třeba obdržet Pilátovo povolení ve všech třech případech. Není pochyb o tom, že kněží později dostali povolení k pochování těch dvou a jejich těla byla pravděpodobně vhozena do společného hrobu, ale to bylo jasně až potom, když Josef z Arimatie podal svou osobní a nezávislou žádost. Skutečnost, že Josef přednesl svou izolovanou žádost Pilátovi znamená, že nejednal v autoritě svého úřadu. Každopádně - proč by měl čestný rada a člen Sanhedrinu vykonat vlastní snahou něco, co příslušelo občanské gardě? Za druhé: Jsou  velmi definitivní záznamy z nebiblických pramenů, že kněží byli velmi rozzlobení na Josefa z Arimatie a  zavolali si ho před sněm. Nic takového by se nestalo, kdyby jednal v jejich pověření ale  velmi dobrý důvod, pakliže potupil jejich kolektivní akci v očích  lidu. Nakonec je zde jasné prohlášení Matouše a Lukáše, že Josef  z Arimatie nesouhlasil s jednáním Sanhedrinu.

 Tyto úvahy, dáme-li je dohromady, se snaží tvrdit, že Josef  skutečně sympatizoval s Ježíšem který, pohnut do hloubky své duše  tou nezákonností a fanatismem celého případu, rozhodl se otevřeně  projevit úctu čestným pohřbením svého velikého Učitele. S tímto  rozhodnutím šel za Pilátem a vyžádal tělo Krista a pro Jeho  poslední příbytek zvolil svoji vlastní hrobku. Když přijmeme tento  pohled na Josefa z Arimatie, připouštíme zároveň celý kruh idejí,  které jsou od toho neoddělitelné. Na prvním místě je extrémně  nepravděpodobné, že za takových okolností by si Josef vůbec přál  tělo Ježíše přemístit. Pakliže učinil to, co o něm píší evangelia,  jistě si zničil své sociální postavení u vládní kliky. Tím jedním  činem se jasně postavil na stranu Kristových přívrženců a přátel.  Velmi těžko by se býval rozhodl pro tuto cestu, kdyby neměl pro  Ježíše hlubokou úctu a lásku.

 Člověku v takovém postavení, když udělal oběť ke které neměl odvahu za života Krista - už jenom myšlenka, že jeho Pán odpočívá v jeho vlastním hrobu - by byla nádherná vzpomínka, která by hřála do konce života! Čím více zkoumáme chování Josefa z Arimatie, tím silnější je dojem člověka jednajícího podle vnitřního popudu, uchopit tu poslední příležitost spojit se se jménem Ježíš Kristus, dokud ještě nebylo pozdě. Byl by riskoval všechno nebezpečí spojené  s jeho činem - pohrdání od svých vrstevníků, hluboké nepřátelství kněží, hanbu ze spojení s diskreditovaným a ukřižovaným Prorokem a potom za 36 hodin se s tím rozloučit? Celá psychologie je proti  tomu!

       Existuje ale další a ještě přesvědčivější důkaz pro to, že Josef tělo neodstranil. Nejpozději do sedmi týdnů byli učedníci zpět v Jerusalému a prohlašovali s plnou jistotou, že Ježíš vstal z  mrtvých. Kdyby býval Josef udělal ten perfektně legální přesun těla do jiného hrobu, (a učinil tak v noci, aby se vyhnul zvědavcům) ta skutečná fakta by byla přístupná kněžím Vždyť by musel !být nalezen hrob jiný a nejméně dva nosiči najmutí, aby nesli tělo. Proč tedy, když celý Jerusalém vřel křesťanskou kontroverzí, neřekli pravdu, a tím uklidnili všechny ty pověsti o zmizení těla?  Nakonec: Není  možné najít ani jediný tehdejší záznam o nějakém hrobu, který by se  stal středem uctívání z důvodu že obsahoval pozůstatky Ježíše  Krista. Toto je nepochopitelné, pakliže se vážně uvažovalo, že byl  pochovaný někde jinde než v tom prázdném hrobu....

 

 

       Dále, pověsti by nepochybně označily nejméně sto předpokládaných míst, kde Jeho ostatky skutečně leží a nesčetná  procesí by se objevovala každý den. Ať už se to zdá jakkoliv podivné, jediný způsob jak vysvětlit prázdný hrob je vysvětlení, které nabízejí evangelia a to je: Lokace hrobu byla známá, hrob byl navštíven a prohledán pár hodin po pohřbu a tělo tam nebylo.

     Návrhy 2 a 3: "Autority," ať už římské nebo židovské - tělo odstranily. Obě prohlášení lze prozkoumat dohromady, protože  situace, které vytvářejí, nejsou jedna od druhé příliš rozdílné.  Jistě bylo by možné, aby tělo bylo odstraněno ať už tou či druhou autoritou, i když vnitřní pravděpodobnost takového opatření je strašně malá! Pilát byl tvrdohlavý člověk, jak ukazuje jeho strohé odmítnutí změny nápisu na kříži. Byl jasně potěšen z každé výmluvy, která by ho zprostila toho nepříjemného případu, a když vážený Žid  požádal o tělo Ježíše, dostal povolení a tělo pohřbil, už nebylo nic více zapotřebí. V náladě, v jaké zřejmě Pilát byl, by bylo velmi obtížné přemluvit ho, aby změnil své rozhodnutí i na žádost  židovských autorit.

     Existuje jedna tvrdošíjná tradice, jak v evangeliích tak i v apokryptické literatuře, že Židé k Pilátovi s žádostí přišli.  Budu jednat s touto jednotlivou ale velmi důležitou otázkou stráže  v pozdější kapitole. Ale obsah této tradice je v tom, že Židé nežádali Piláta o povolení tělo odstranit, ale o něco co by zabránilo tělo unést či přemístit. Nikde není ani náznak toho, že  by Židé kdy uvažovali o přemístění těla na jiné místo, zatím co  máme několik jasných prohlášení, že měli obavy, aby nikdo tělo  neukradl...

        Ale celý ten případ pro předpokládané oficiální odstranění těla se hroutí v konfrontaci s přiznanými po-situačními fakty. Protože, kdyby kněží dokázali přemluvit Pilátam aby změnil místo pohřbu, nebo aby je pověřil tak učinit, museli by znát konečné a finální místo, kde tělo spočinulo a v tom případě by se nespokojili se zřejmě neuspokojivou a nepravdivou zprávou, že tělo ukradli učedníci!  Nepochybně by stáli na mnohem pevnější půdě, že tělo bylo přemístěno na příkaz soudu, z Pilátova příkazu, nebo na jejich vlastní žádost. Takové prohlášení, provedené z moci velekněze by  bylo konečné. Takové by bývalo - navždy - zničilo možnost tvrzení o fyzickém vzkříšení Ježíše, protože nakonec, i kdyby se vynořily pochyby, mohli vždy demonstrovat ostatky. Je to kompletní  neschopnost ukázat pozůstatky, ukázat na hrob - oficiální nebo jiný - prokazuje lež a ničí totálně teorii, která je založena na lidském  odstranění těla....

     4). Ježíš vlastně na kříži nezemřel...... Připojuji tento názor vlastně jen pro kompletnost než proto  že bych očekával někoho o tom vážně argumentovat. Je to skutečně  něco, jako historická kuriozita. Postaven před ohromnou sílu a pádnost případu prázdného hrobu, německý racionalista Venturini  navrhnul hypotézu, že Kristus na tom kříži nezemřel - pouze omdlel,  a potom v chladném hrobu přišel k vědomí. Posléze vyšel z hrobu a ukázal se učedníkům... Tento pokus o vysvětlení, v pokuse nabídnout racionální vysvětlení zjevu po ukřižování, je v každém  případě nejméně racionální ze všech! Zcela ignoruje smrtelnou povahu poranění, které Ježíš na kříži utrpěl, ty strašné rány na rukou a nohou, oslabení ztrátou krve, totální nedostatek pomoci od  lidí v kritické době, tělo zabalené jako mumie, těžký kámen.  Už jenom si představit co by se stalo s totálně zhrouceným  tělem, které krvácí z pěti otevřených a zcela neošetřených ran,  ležící na kamenném stole v dubnu, bez lidské pomoci - ukazuje na  nesmyslnost hypotézy. Ale skutečně smrtelnou ránu tomuto pohledu  zasadil uznávaný kritik, Straus v pasáži, kterou se vyplatí  prostudovat: "Je nemožné, aby bytost, která byla polomrtvá ukradená  z hrobu, která se plazila slabá a nemocná, která potřebovala  lékařské ošetření a obvazy, posilu a trpělivost, která podléhala  svému utrpení - by mohla dát učedníkům dojem přemožitele nad smrtí  a hrobem, Prince Života - dojem, který leží u základu jejich  evangelismu. Takové "vzkříšení" by jen oslabilo dojem, který na ně  udělal za svého života a smrti a při nejlepším by v nich vyvolal  elegický (truchlivý) pocit ale nemohl nikdy změnit jejich smutek do  nadšené radosti, která se pozdvihla na skutečné uctívání"..  (Strauss, "New Life of Jesus).

        5). Ženy udělaly omyl.. Toto lze prodiskutovat plně až potom,  kdy jsme prostudovali podrobně historické setkání u hrobu - ale  určité široké důsledky se dají pohodlně probrat již zde. Hypotéza  navrhuje že když Marie Magdaléna a druhé ženy přišly do zahrady  v neděli ráno, světla bylo poskrovnu, rozbřesk právě přicházel.  Věci mají zvláštní formy v pološeru a tyto okolnosti mohly  zapříčinit omyl v rozpoznání hrobu.

 

 

       Teorie tvrdí, že když došly  k hrobu, tento neočekávaně našly otevřený a u hrobu mladého muže - prý zahradníka - který když poznal koho hledají se jim snažil říci že Ježíš tam nebyl. Ženy se vyděsily z toho co objevily, nečekaly až mladý muž dokončí větu, a tím vysvětlí jejich omyl,  utekly ze zahrady... Poznáte, že i když tato teorie vypadá rozumně, má jednu slabou stránku. Pakliže byla taková tma, že ženy zabloudily k jinému hrobu, je zcela nepravděpodobné že by zahradník pracoval.  Pakliže už bylo dost světla, aby zahradník pracovat mohl, potom by se ženy nezmýlily. A tak tato teorie závisí na synchronizaci dvou  pochybných eventualit. Toto je ovšem pouze část nepravděpodobnosti a intelektuálních potíží, které se tvoří kolem této teorie. Ve  snaze dostat věc do plného světla, navrhuji prohlášení jednoho z nejschopnějších - Dr.Lake - který vyvinul svou teorii v plnosti  a jasnotě v knize "The Resurrection of Jesus Christ." Pokusím se  podat jeho slova - pokud bude možné - jeho vlastními slovy pro otevřenost a přímost jeho stylu, který si vyžaduje stejné kvality  od odpůrců. Zde není místo pro dialektiku. Jde o teorii, kterou  chceme studovat a pochopit.

       Lake začíná, a já se domnívám že správně s předpokladem, že návštěva žen u hrobu je autentický kus historie. Ať už zaujmete později jakýkoliv postoj k tomu co se odehrálo později, tato konkrétní epizoda je zakotvena příliš hluboko v ranné literatuře, než aby si nezasloužila respekt. Příběh ženského prožitku je v nejrannějším záznamu který máme, v evangeliu Marka. Je opakovaný v Matouši  i v Lukáši..  Je potvrzený - co se Marie Magdalény týče, v evangeliu Jana. Je v apokryptickém evangeliu Petra, a ještě důležitěji je v tom nezávislém fragmentu, který zachoval Lukáš v kapitole 24:13-24 - cesta do Emaus. A tak historická autentičnost návštěvy hrobu ženami, není nyní brána v potaz. Ale Lake se kloní k otázce, zda hrob, ku kterému přišly, byl tím původním hrobem Ježíše Krista. Jsou dvě hlavní pasáže, ve kterých Lake vyvíjí své  téma. Ve své kapitole "The Facts Behind the Tradition" říká:   "Jsou vážné pochyby o tom, zda ženy byly skutečně schopné určit, zda ten hrob, který navštívily, byl skutečně ten, ve kterém viděly Josefa z Arimatie pochovat Pánovo tělo... Pakliže opravdu to  byl jiný hrob, okolnosti začínají do sebe zapadat. Ženy přišly  časně ráno k hrobu, o kterém se domnívaly  že je to ten, ve kterém  viděly jak byl Pán pochován. Očekávaly, že najdou uzavřenou hrobku ale našli otevřenou a mladý muž, který stál ve vchodu a tušil cíl jejich návštěvy se jim pokoušel říci že se zmýlily,  a pravděpodobně ukázal k hrobu jinému. "On zde není" řekl "podívejte se kde ho položili," a pravděpodobně ukázal k jinému hrobu. Ale ženy dostaly  strach proto, že někdo věděl proč přišly a utekly. Zřejmě pochopily nedostatečně, nebo vůbec ne, co slyšely. Bylo to teprve později když se dozvěděly že Pán vstal z mrtvých, a tak z jejich pohledu: Hrob musel být prázdný, ten mladý muž byl něco více než viděly a nemluvil o jejich omylu ale o tom, že Ježíš vstal z mrtvých  a jeho účelem bylo poslat zprávu učedníkům"... Ta stejná idea je vyvinutá dále v následující pasáže  z "Narrative in Mark": "Pohřeb byl pozorován - pravděpodobně z dálky - malou  skupinou žen, které zůstaly, aby viděli poslední chvíle jejich Pána. Ani jeden z učedníků tam nebyl, protože ti se rozprchli po zatčení Ježíše (Petr trochu později než ostatní) a už se pravděpodobně  vrátili domů, nebo se skrývali v Jerusalémě, než dostanou příležitost uprchnout.... Brzy byli učedníci zpět ve svých starých domovech a připravovali se na návrat ke starému životu. Ale k jejich překvapení se jim zjevil Pán. Nejdříve Petrovi, posléze  druhým. Těm kteří žili v Judeji a právě tak těm v Galileji. Pod  vlivem zjevení - jejichž podrobnosti nebyly zachovány v přesnosti  - uvěřili že Ježíš vstal z mrtvých a je oslavený v nebi a že byli  povoláni vrátit se do Jerusaléma a pokračovat v Jeho díle. V Jerusalémě našly ženy, které pozorovaly pohřeb a tyto jim  řekly že šly ke hrobu hned časně ráno aby dokončily to, na co Josef  z Arimatie čas neměl, ale když přišly k hrobu, namísto aby jej  našly neporušený, a mladý muž je vystrašil když jim řekl že Ježíš,  kterého hledaly, tam nebyl... A tak již v pevné víře ve Vzkříšení -  víra ke které generace přidaly implikaci že hrob byl prázdný. Z  toho všeho se potom přidalo - silou zprávy od žen, že Vzkříšení se  událo třetího dne.... Podal jsem tyto konkrétní části, protože se mi zdá, že  předkládají velmi jasně a vlastními slovy Dr.Lake-a základní prvky  jeho teorie:

 1). Ženy se pravděpodobně zmýlily.

 2). Neoznámily svůj objev okamžitě, protože učedníci již v  Jerusalémě nebyli.

 3). Učedníci se o tom dozvěděli po návratu z Galileje až  několik týdnů později.

 

 

       Nechtěl bych se pokoušet o prozkoumání těch jemnějších bodů  původních záznamů, které mohou být studovány pouze ve světle bližšího a detailnějšího zkoumání - což budeme dělat později. Ale  jsou zde tři široké úvahy které jasně vystupují a žádají si  zdůraznění:

    Na prvním místě, důvod pro předpokládanou nepřítomnost nebo nepřístupnost učedníků v tu neděli , což je tak velmi důležité pro  Lake-úv výklad případu, mají podle mně, velmi pochybný a nejistý charakter. Závisí úplně na zlomené, nebo částečně napsané větě v Markovi. Proti tomuto je zde pozitivní evidence mnohem přímějšího a demonstrativního druhu. Nejenom že Marek výslovně naznačuje  přítomnost učedníků ("ale jděte a povězte učedníkům a Petrovi: On  jde před vámi do Galileje; tam Ho uvidíte jak slíbil")  ale celá  Synoptická tradice to naznačuje také.

    Pakliže je alespoň jedna skutečnost v příběhu evangelií,  která nepřipouští pochyb, je to že i když Marek píše že učedníci Ježíše Krista uprchli, neuprchli všichni. Jeden muž z nich se  alespoň odvážil do hrůzy města v tu noc a dokonce se dostal ke  scéně půlnočního soudu. Tím člověkem byl Petr.  Nevím jak se dívá čtenář na tuto věc, ale já osobně jsem si víc jistý s pravdivostí tohoto trapného pádu Petra a jeho pozdější lítosti, než jsem si  jistý čímkoliv jiným v evangeliích. Je to historka, která je dostatečně srozumitelná jako přepis ze skutečného života, která jako fikce či výmysl, by byla zcela nepochopitelná. Jaké jiné možné vysvětlení bychom mohli nabídnout k povídce která tak odsuzuje a vrhá pohanu na pověst jednoho z vedoucích apoštolů, která se  okamžitě objevila v prvních křesťanských záznamech - než že je to nesmazatelná vzpomínka na skutečnou událost?  Pakliže tedy byl  Petr jasně přítomný v Jerusalémě v pátek večer, kdo může říci  s jistotou že on a jeho přátelé uprchli z města před nedělí?

       Za druhé, chování samotných žen, podle této hypotéze, je  podivně nepřirozené a podivné. Nezapomínejme kdo tyto ženy jsou.  Nemáme co do činění s nějakými známostmi apoštolské skupiny, ale s  jejich vlastní krví. Salome byla matkou dvou učedníků, Marie, žena  Kleofáše, dalších dvou. Kromě toho nežily normálně ve městě, přišly  na svátky. Pakliže byli v nebezpečí učedníci, potom v tom stejném  nebezpečí byly i ženy. To je nemohlo nechat indiferentními k osudu  žen. Nějaké pokusy zajistit jejich bezpečí a jejich rychlý odchod z  města byly jistě vykonány. Vzájemná závislost žen a mužů uvádí do rozpaků celou teorii v  tom hlavním bodu. Lake je nucený udržet ženy v Jerusalémě až do  neděle ráno, protože on pevně věří, že skutečně šly k hrobu. Dále  je nucený dostat učedníky ven z města před východem v neděli,  protože trvá na tom, že ženy mlčely. Nakonec, aby zharmonizoval  všechno s tím, že nakonec ženy všechno řekly se všemi  nevyhnutelnými důsledky, ponechává ženy po několik týdnů  v Jerusalémě, zatím co učedníci se vrátili do svých domovů, měli  nějaká zjevení a potom se vrátili do Jerusaléma.

      Co si Lake představuje, že ženy dělaly po celé ty týdny, v cizím městě, když každý instinkt a touha po domově je táhly na  sever? Nechal by on sám, svou vlastní ženu či matku pod hrozbou  a sám odešel do bezpečí? Shledávám to neuvěřitelným. Pakliže to  bylo bezpečné pro ženy, zůstat v městě a jít k hrobu Ježíše, bylo  to bezpečné také pro učedníky. Nebyl li Jerusalém bezpečný pro  muže, potom Salome Marie Kleofáše a matka Ježíše by určitě odešly s  nimi... Ale existuje mnohem hlubší a radikálnější potíž než toto.  Ani Lake, ani P.Gardner-Smith, který zaujal stejný pohled - snad s  malými reservacemi si neuvědomili ničivý charakter pro evidenci  případu jejich teorie, který, pakliže teorie byla pravdivá, která  byla v dosahu kněží. Dokonalá odpověď na ten veškerý nesmysl o prázdném hrobu by byla - najít zahradníka! Zde byl přece člověk, který mohl promluvit s kompletní  a konečnou autoritou. Jeho jediné slovo by zcela zničilo celou tu  chatrnou povídku. Kde jsou nějaké stopy po kontroverzi, která by  byla určitě vznikla po takovém přímém zničení toho, co bylo  považováno za fakt? Kde je to sebejisté prohlášení od kněží, že  Ježíšův hrob nebyl prázdný, že Jeho pozůstatky se stále nacházejí  uvnitř? Nevidíme ani jednu jedinou stopu po něčem podobném - jenom  prázdnou ozvěnu, že "učedníci tělo ukradli".

     Existují dva velmi pádné důvody proč - jako záležitost  historické pravdy - ten mladý muž nikdy nebyl povolán aby svědčil  ve prospěch nepřátel Křesťanství. Za prvé jak uvidíme, ten mladý  muž nebyl žádným zahradníkem ale jeho přítomnost u hrobky v tom  šeru v neděli ráno byla ze zcela jiných důvodů. Ale hlavní  a rozhodující faktor leží ve skutečnosti, že během několika desetiletí ranného Křesťanství, fyzická prázdnota toho pravého Kristova hrobu nebyla nikdy na pochybách! Okolnosti tuto skutečnost postavily mimo jakoukoliv debatu...

 

 

       6). Ženy hrob nenavštívily. To nás přivádí k teorii, která jako jediná by mohla být  skutečnou alternativou k tezi, kterou udávají evangelia... Kdyby se dalo dokázat, že žádná návštěva k hrobu v tu neděli nepřišla, a ten že zůstal neporušený a možná i zapomenutý po měsíce, potom ten základ, ta skála na které všechny ty předešlé hypotézy spočívaly, bude odstraněn. Protože pakliže ženy neohlásily prázdný hrob, kněží nebudou pod tlakem formulovat nějakou teorii a město se vrátí do zcela normálního života - mimo nějakého dočasného vzrušení  a diskusí po velkých událostech, jako bylo na příklad Ukřižování.  A přesto musím prohlásit, že ani jedna z těch teorií, které jsme předvedli, není tak intelektuálně slabá, jako tato poslední. Jak  pokračování ukáže, historie toho co se stalo potom, popírá tuto  tezi na každém kousku cesty...

 

                                                          9.

                                              Jádro problému.

 

       Kdokoliv k tomu problému přichází, dříve nebo později bude konfrontován faktem, který nelze odstranit vůbec žádným logickým procesem. Bude se nám dívat do očí, jako jedna konkrétní a nepopíratelná jistota situace. Faktem je, že někdy mezi přibližně třiceti šesti hodinami a časovým obdobím, které nemohlo být delší než šest až sedm týdnů, hluboké přesvědčení uchvátilo malou skupinu lidí, lidí které jsme do nyní zkoumali - změna která potvrzuje fakt, že Ježíš vyšel z toho hrobu. Ta aktuální situace je velmi  bizarní, a já věřím že v historii jedinečná. Nejde o to, že jedna nebo dvě emociální ženy, které jsou identifikované s konečnou scénou Ukřižování, dostaly předtuchu že Ježíš vstal z mrtvých a držely se toho tvrdošíjně i proti jak nepřátelské opozici, tak i napůl vyjádřeným pochybám přátel. Taková skutečnost by nevydržela  pod tlakem historického zkoumání. Jde o to, že celá skupina, včetně  devíti mužů, kteří od zatčení uprchli a určité osoby, které před tím v příběhu nevystupovaly, přišly k přesvědčení, že se stalo něco, co změnilo jejich celý pohled! A to něco změnilo jejich  sklíčení a hluboký smutek v intensivní radost a nadšení...

       Kdyby ta jediná evidence pro tento skutečně neobvyklý jev, ležela v jediné pasáži na počátku knihy Skutků, dalo by se uvažovat o historikovi s bujnou fantazií, kterému blízké konekce s celým  hnutím, zformovaly jeho postoj. Ale to je přesně to, co nikdo tvrdit nemůže! Máme mnohem rannější a více autoritativní svědectví Pavla, Petra, Jakuba a také ovšem celou historickou síť  křesťanských kongregací, táhnoucích se od Jerusaléma kolem Malé Asie až po římské katakomby.  Jenom z intensivně žhavého centra hořícího nadšení, mohlo být tak veliké pole lávy vyvrženo z malé  země jako je Palestina až po hranice římského světa. Nemůžeme trvat na přísné kauzalitě ve fyzickém světě, a popřít ji ve světě psychologie!  Jev, kterým jsme zde konfrontováni, je to největší  vykolejení událostí v lidské historii, a dá se vysvětlit pouze počátečním impulsem obrovského impaktu a síly...

         A přesto tento původní materiál, odkud musíme odvodit takovou dynamickou sílu, se skládá z věčného pochybovače Tomáše, spíše nestatečného rybáře Petra, jemného snílka Jana, praktického výběrčího daní Matouše a několika rybářů, jako Ondřeje a Natanaela, nezbytných žen a dvou nebo tří dalších....  Nechci minimalizovat charakter historického jádra, ze kterého Křesťanství počalo, ale vážně lidi: Vypadá tato - spíše nesourodá skupinka prostých lidí,  padajících pod šokem Ukřižování, totální degradací a potupné smrti jejich Vůdce - jako ta pravá hnací síla, kterou k tomu potřebujeme?  Upřímně řečeno ani trochu a čím více přemýšlíme o rozpadu, který  nastal z té krize, tím méně máme chuť si představit, že by se všechno dalo znovu tak nějak dohromady a dosáhlo známých výsledků!

 A PŘESTO JASNÁ EVIDENCE Z HISTORIE NÁM DOKAZUJE, ŽE SE TAK  STALO! Něco vešlo do života těchto velmi prostých a obyčejných  lidí, co zcela změnilo skupinu zlomených a poražených lidiček,  kterou jsme právě studovali, na něco zcela opačného! A co bylo příčinou této úžasné transformace - fyzické či psychologické, nebo nějaká transcendentní událost - to je jádrem naší nynější studie...

 

 

     Ještě než přejdeme k plnému a podrobnějšímu studiu, je zde  jeden bod který vyžaduje zvláštní pozornost. Podle oficiální historie těchto událostí - dokument, který nejenom že byl přijatý univerzálně hned od počátku, ale také napsaný člověkem, který měl vyjímečné schopnosti pro vyšetření, co se vlastně stalo. První  veřejné prohlášení o vzkříšení Ježíše Krista, bylo učiněno  v Jerusalémě, během svátků Letnic - to znamená svátků, které následují hned po těch osudových svátcích Velikonoc - jinak sedm týdnů po Ukřižování.... Proč tedy - v první řadě - ta mezera sedmi týdnů? Toto je případná a provokativní otázka! Lukáš začal svou knihu Skutků psát nejdříve třicet až čtyřicet let po uvedených  událostech. (poznámka překladatele: S plným respektem pro dílo  Franka Morisona - si dovoluji nesouhlasit s datováním knihy Skutků. Důvod: Druhá polovina této knihy se věnuje převážně biografií apoštola Pavla. My víme z historických pramenů, že Pavel byl popraven v římském vězení Marmora za Neronova pronásledování  Křesťanů, buď v roce AD. 54 nebo 55. Ale na konci knihy Skutků  Pavel ještě žije - viz poslední dva verše knihy. Kdyby býval Lukáš  psal svou knihu po Pavlově smrti, nemám žádných pochyb o tom, že by  se o jeho smrti zmínil - smrt je v biografii velmi důležitá - tam  vše končí! Lukáš pravděpodobně [soudím podle posledních veršů], dokončil knihu Skutků v roce AD 54.). Pokračuje Morison: Už nastal čas, aby legenda Vzkříšení  (byla li to legenda) přijala plně rozvinutou formu. Mnozí z očitých svědků již zemřeli a široký odstup let ležel mezi těmi, kteří ještě žili a událostmi samotnými.

      Příběh, který budou lidé vyprávět v roce 65, bude buď úplná pravda, která se nedá napadnout, nebo bude tak dokonale rozvinutý, že bude působit pravdivě na mysl současníků. Ten příběh se časem nestane méně přesvědčivým. Spíše ztratí ty slabé a nevhodné prvky a shodí ze sebe nepohodlné rysy. Ovšem podíváme li se na všechno s pohledu čisté legendy, mezera sedmi týdnů je velmi nepohodlným rysem, anachronismem prvního řádu! Vůbec nenapomáhá tvrzení  apoštolů, spíše působí trapně. Poskytuje zbytečný - a vlastně nepochopitelný kámen úrazu pro víru. Nechává dveře otevřené pro  všechna možná podezření. Lidé si řeknou: Jestliže Ježíš vstal  z mrtvých v neděli Velikonoční a ukázal se svým učedníkům, proč to okamžitě nerozhlásili po celé zemi? Proč čekali sedm týdnů, až lidé začnou na tu celou aféru zapomínat a potom najednou vyskočili  s celou zprávou na svět?

      Je obtížné si vymyslit verzi o tak monumentální události jako  je Vzkříšení, která by v sobě obsahuvala tolik důvodů pro pochyby. Pakliže ta povídka byla úplným výmyslem, potom dělá ostudu těm, kteří si jí vymysleli! Dá se pochybovat o tom že dokonale neomezená legenda, vyprávěná znovu a znovu, by se nevyhnula takové smrtelné slabosti a neumístila by vyhlášení Vzkříšení na ten den, kdy bylo objeveno? Jak se tedy potom máme dívat na tuto podivnou mezeru  sedmi týdnů mezi událostí a její publikací? Nenalézám ve své mysli  jinou uspokojivou odpověď, než že zde nejednáme s legendou nebo romancí, ale s faktem. Tvůrce romancí si může zformovat příběh tak,  aby sloužil jeho představě - autor biografie musí vzít to, co mu  nabízí život!

        Domnívám se že mnoho čtenářů stálo někdy někde na velmi staré  cestě - cestě, která sloužila potřebám lidstva po mnoho století  - a diví se proč pojednou v určitém bodu dělá cesta náhlou zatáčku, náhlou obejíždku aby se vyhnula - jak se zdá - ničemu. Nevidíme  žádný důvod, proč by bývala nemohla vést přímo k cíli. Objíždka  cestu nezkracuje, prodlužuje ji. Neusnadňuje klesání, stěžuje jej. Proč taková nepochopitelná zatáčka či ohyb, když přímá cesta by byla mnohem snadnější?

      Kdykoliv se podobná situace naskytne, stačí zajít dosti daleko zpět v historii do oné části země, a naleznete vysvětlení v nějakém starém mezníku, ohrazeném místě, nebo v nějakém  starobylém právu, které stavitelé cesty nemohli ignorovat. Cesta se točí a ohýbá, protože tam kdysi bylo něco reálného, co se muselo obejít. Zdá se mi, že něco velmi analogického vzniká v problému  který studujeme. Bylo by mnohem snadnější - mnoho roků po události, v době kdy Jerusalém byl už jednou velikou ruinou a posvátná místa ztracená v troskách křeče posledního zápasu, aby si někdo vymyslel  příběh Vzkříšení, ve kterém by ten podivný prvek sedmi týdnů  neexistoval. Znělo by mnohem důvěryhodněji cizím posluchačům, kdyby ohlášení následovalo těsně po objevení. V tom čase by už sotva kdo mohl efektivně argumentovat proti. Vypadalo by to jako přirozený  a logický výsledek takové monumentální události.

 

 

 Ale my zapomínáme na lidi, kteří původně tu cestu postavili!  Příběh Vzkříšení, který byl vyprávěn a prohlašován skrze starodávný  svět, nebyl stvořen lidmi "z venku," ale tou původní skupinou  následovníků Krista! Ti nečekali dvacet či třicet let, než by vyhlásili svou verzi světu. Ti lidé začali svou organizovanou kampaň během dvou měsíců po tom, co se to stalo. Během třiceti let  z nich většina zahynula násilnou smrtí právě pro to, že tak silně lnuli k rozšiřování tohoto příběhu....

 Je tudíž jasné, že od samého počátku ta mezera sedmi týdnů,  se všemi nepříjemnými zákruty, zatáčkami a příležitostmi pro  skeptika, byla nedělitelnou částí křesťanské verze toho, co se  stalo. Oni vyprávěli příběh těchto sedmi týdnů, protože to byl ten  jediný, který pravdomluvní lidé povědět mohli. Jinými slovy: Byla  to historická skutečnost.... Jakmile si to uvědomíme, počneme  chápat, že svrchovaně důležité datum, kdy toto křesťanské prohlášení poprvé zaznělo v Jerusalémě, nemohlo být jiné než svátek  Letnic. Datum, které podává kniha Skutků a to jediné datum, které křesťanská tradice kdy přijmula... Uvažujme o způsobu, kterým toto závažné prohlášení bylo dáno na vědomí veřejně. Jerusalém procházel jednou ze svých periodických fází, vysoce emociální činnosti.

 

      Opětně byly svátky a i když možná město nebylo tak přeplněné návštěvníky  jako na Velikonoce, i tak bylo jistě plné poutníků. S tolika lidmi pohromadě, lidmi kteří nemají na mysli nic jiného než rituály svátků - úzké uličky a bazary Jerusaléma byly každopádně velmi živé  s náboženským cítěním na vysokém stupni. Tak tedy podle Skutků to bylo právě za těchto okolností, kdy se staly události které  zkoumáme a detaily, které byly přenesené až na nás, mají mocný  dojem pravdivosti. Musíme si představit skupinu dvanácti až  čtrnácti mužů a pravděpodobně tak šest žen, kteří se pojednou  vynoří z jednoho domu v Jerusalémě, ve stavu vysokého emociálního  vzrušení. Potom dav lidí, rychle se shromážďující kolem nich.  Někteří jidé z davu se jim otevřeně vysmívají a obviňují je  z přílišného pití vína. Jiní jsou dychtiví se dozvědět, o co zde vůbec běží. A představme si rybáře Petra, stojícího - možná na  schodech domu, jak podává vysvětlení.

 

        Zřejmě tak nějak se odehrálo první prohlášení křesťanského prožitku. Teď sledujte pozorně pravděpodobný běh událostí: Pokud víra v Kristovo vzkříšení byla sdílena v soukromí, prohlašována  a vyprávěna pouze za  zavřenými dveřmi, vnější situace v Jerusalémě  se neměnila. Ale v okamžiku, kdy tvrzení učedníků vešlo v širokou známost, a počalo se o něm veřejně diskutovat, je zřejmé že dvě věci  musely nevyhnutelně nastat: Za prvé, vášnivé kontroverze mezi  přívrženci nového hnutí a jeho odpůrci. Toto nebyl nějaký běžný rozdíl názorů na náboženskou otázku, celkem malé důležitosti, tato záležitost se rovnala velkému veřejnému skandálu! Pakliže to, co učedníci tvrdili byla pravda, potom ta kněžská skupina, která se  zasloužila o Ježíšovu smrt, byla vina tím nejodpornějším zločinem před Bohem!  Pakliže to pravda nebyla a celá ta aféra byla jen předstírání a fraška, potom - už z morálních důvodů musí být celá lež okamžitě vyhlazena! Zde nebyla žádná střední cesta! Toto hnutí  člověk buď miloval nebo nenáviděl...

 

       Za druhé: Ať už by byly autority jakkoliv rozhodnuté nechat otázku jejich postupu vůči Ježíši spát - nemohly v žádném případě ignorovat kampaň, která jim přičítalo otevřeně morální vinu - přímo pod jejich okny v prostorách Chrámu. To by bylo pro ně příliš nebezpečné! Byli nuceni k nějaké represivní akci, jinak by to znamenalo přiznat vinu. Je jasné podle svědectví Skutků, že během prvních čtyřech roků, kdy křesťanská obec rostla mílovými kroky před prvním pronásledováním pod Saulem z Tarsu, obě předešlé podmínky se naplnily. Vedoucí apoštolové byli zavřeni nejméně jednou, pravděpodobně dvakrát. První případ byl zdánlivě kvůli uzdravení jednoho mrzáka, i když pravým důvodem bylo jejich učení o Ježíši! Je to jasné z výroků kněží, když apoštoly propouštějí.  Nařizují jim, "aby už nikdy v tom jménu nekázali!" To byl ten první  pokus vytrhnout "kopřivu", která se nakonec proti všemu očekávání rozrostla do celého světa......